• Me, My Cat and Cabernet

Zápisky z cest: One and only, Philly

Updated: Jan 22, 2019

Jen jen několik málo měst, které mi k srdci přirostly tak trochu více, tak trochu hlouběji a tak trochu jiným způsobem.


Je to z tisíce a jednoho důvodu má milovaná Budapešť, ale o té už byla řeč.

Je to Juan Les Pins (čti Chuan Les Pins, malý interní fórek si nemohu odpustit :-)), kde jsem strávila jeden z nejhezčích měsíců svého života plného slunce, tance a hádanek, takže i fakt, že mě připravil o pravou mandli (a možná i trochu té „dignity“), mu odpustím.

Je to Kotor. A to nejen kvůli oné krásné historické hříčce (kdo neví, ať googlí :-)), ale především kvůli jednomu zcela pohádkovému momentu. Momentu, kdy jsem po dvou týdnech strastiplného a lehce zpoceného cestování po Balkáně, nočním výstupu na 1350 kotorských schodů bez čelovky a dvou hodinách v koupelně šáhla do své krosničky a jak Popelka z oříšku z ní vytáhla ony slavné „Magic Dress“. (LBD má každá žena vždy a za jakýchkoliv okolností s sebou, nemýlím-li se dámy?). „Magic Dress“ i tehdy udělaly své kouzlo a na jeden večer mě proměnily v princeznu. Princeznu tak krásnou, že i princ se po dvou týdnech převlékl z kraťasů do kalhot a vyvedl mě do krásných uliček historického města a na luxusní večeři v přístavu.

Jsou to skotské Auchtermuchty, i když jen kvůli jejich názvu a jedné legendární fotce, kterou bohužel nemohu publikovat. (Ach to GDPR!!!)

Je to Řím, který předčil má vlastně žádná očekávání a naprosto mě pohltil, okouzlil a učaroval mi, i když fontána byla pod lešením. (Už jsem Vám říkala, že mám jistý „fontánový“ problém?)

Je to Vegas, které je pro mě nefalšované Sin City a odraz naší lidské rozmarnosti, chamtivosti a rozcapenosti, což se mi samozřejmě líbí. Hlavně když to bliká! Především je to ale město, které po týdnech tísnění se v autě, spaní v kempech a zdolávání tisícimilových vzdáleností západu USA, znamená sprchu a pro pár vyvolených i postel. (To je tak, když spí 5 chudých studentů na dvoulůžkáči :-)) Snad nemusím dodávat, že fontánu jsem ani při páté návštěvě neviděla.

Je to Saigon, ať už jen kvůli tomu muzeu (a Dunkin Donuts :-)), ale o tom si ještě povíme.

Je to Kladno a jeho okolí, o tom si ale nepovíme, neboť blog čte i má maminka... :-)


V první řadě je to ale jednoznačně a navždy má Philadelphie; město, které tam pro mě bylo vždy, když jsem ho nejvíce potřebovala a fakt, že to je město Rockyho, je jen malá a velice podstatná třešnička na dortu.




Je tomu 14 let, kdy mi svou náruč Philly otevřela poprvé a já si po dlouhých měsících strávených uprostřed kukuřičných polí Lancaster/Amish County zase připadala jako normální člověk. Člověk, který v pátek večer může vyrazit do víru velkoměsta, dát si večeři na porcelánovém talíři a nikoliv v plastovém košíčku případně zabalenou v papíru, a k tomu točené pivo. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Stála jsem na Pier 34, držela se zábradlí a prosila mého amerického BFF a strážného anděla Billyho, ať mě tam nechá. Vždyť mi bylo 17, byla jsem holka z města, které své odpoledne tráví v kavárnách a po večerech tančí v klubech, a do městečka, kde nejbližší obchod byl 30 minut rychlou chůzí daleko, centrum tvořila jedna knihovna a jedna zmrzlinárna, ve škole jsem si musela nechat podepsat, že jdu čůrat a odpoledne jsem mohla trávit jedině tak v kostele hraním her a jezením cookies, jsem rozhodně nepatřila!!!

Billy mě tam tenkrát nenechal. Ale já jsem věděla, že zase přijde pátek, kdy zatroubí u naší verandy, naloží mě do auta a vyjedeme si 62 mil na drink a na večeři a na ten jeden večer bude zase vše dobré.


Před čtyřmi roky to byla právě Philadelphie, která poprvé uvítala mé rodiče a onoho prince na novém kontinentu. A uvítala nás tou nejluxusnější snídaní! (To je tak, když si někdo umí vybrat hotel, kde se koná svatba „z vyšší společnosti“. :-)) Sluníčko svítilo (It’s always sunny in Philadelphia!) a my se procházeli malebnými uličkami staré zástavby i mezi mrakodrapy, odpočívali na lavičce Václava Havla, pili studené pivo v hospůdce, která byla přesně jako Adrian’s, a já byla ráda, že mě v tom Philly nenechala a okouzlila nás všechny do jednoho!


A dnes?

Do Philadelphie „utíkáme“ z předvánočního New Yorku, kde turistů je ještě o něco málo miliónů více než obvykle, ulice jsou nacpané k prasknutí a ze všeho toho ruchu, osvětlení, blikání, troubení, halekání a všudypřítomného hraní koled, jde člověku hlava kolem.

Už si to míříme (kam jinam než) k Rockyho schodům, když mi to dojde.

„Jůůů, slyšíte to?“ zeptám se.

„Ne, co?“ odpoví.

„Ticho.“ usměji se.

„No jo! A máme celý chodník sami pro sebe.“ zaradujeme se a já vím, že Philly mě opět nezklamala.

Sluníčko sice svítí, ale fouká a mrzne, jak když praští. My se vydáme pozdravit Rockyho a vyběhnout si schody, u Stephena si dáme vyhlášený Philly Cheesesteak, projdeme si vánoční trhy a když zjistíme, že se na nich neohřejeme (Nealko svařák? Ach ty Státy!!!), tak si to, jak vánoční tradice velí, namíříme do irské. V irské je krásné teplíčko (Obzvláště tedy na záchodech. Paní hospodská si musí myslet, že máme nějaký problém. :-)), pivo je studené a hlavně o tři dolary levnější než v NY! :-)

Moji milí čtenáři, nezůstaneme tam sedět až do večera. Jen se ohřejeme a vyrazíme dál. No, teda ne zas tak daleko, ale jestli je místo, které se ve Philly nesmí vynechat, tak je to Reading Terminal Market, kde, co si budeme nalhávat, je také teplo a vlastně i to pivo. :-)


Lehce promrzlí a řádně ucaprtaní již sedíme v autobuse a překrásné panorama Philadelphie se pomalu vzdaluje a noří do tmy. Ještě naposledy se za ní ohlédnu a během pár minut si to již Greyhound šine po dálnici směr NY. Za okny se míhají světla motorestů, dálnice tiše hučí a já? Já si opřu hlavu o okýnko, zavřu oči a na malý malinkatý moment mi bude zase 17, srdíčko budu mít sevřené, že musím odjet, jenže tentokrát bych se radši vracela do toho městečka s jednou cukrárnou a jednou zmrzlinárnou, než do té betonové jungle...


Ale jak říká Rocky: „It ain’t over til it’s over!“ a já vím, že do Philadelphie se zase vrátím a odtud? Kdo ví...


Simply with Love, Yours Leni


(A mimochodem, tenhle citát není Rockyho, jako první ho řekl Yogi Berra. Pro pozorného čtenáře se tím kruh uzavřel :-))

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)