• Me, My Cat and Cabernet

Zápisky z cest: New York, 12 zavazadel, 18 lístků na Rockefellera a jeden astronaut

Moji drazí čtenáři, zajisté jste si všimli, že mé rodinné dovolené se často mění v řádné drama. Zapomínáme doma peníze nebo doklady, zapomínáme i kdy a kam jet, měníme cestující na poslední chvíli, cestujeme s pasem propadlým a tím zpožďujeme celý let, neboť je třeba vyložit již naložený kufr, napadáme ochranku a případně spolucestující, pašujeme nezletilé přes hranice atd. Tentokrát jsme se však rozhodli, že naše dovolená proběhne v naprostém klidu a my si ničím nenecháme zkazit náladu. A jak jsme řekli, tak se i stalo a že se nám za to New York pořádně odvděčil...


Den odjezdu: I přes brzké vstávání, zůstáváme veselí. Těšíme se na kafíčko na letišti a první dovolenkový Aperol.


Příjezd na letiště: Ve 4:30 ráno jsme „obviněni“, že nemáme zaplacená zavazadla.

„Máme a dokonce dvakrát.“ povídám zívajícímu pánovi na check-inu s úsměvem.

„Nemáte, v systému to není.“ opáčí pán a ledabyle ťuká něco do počítače.

„Ale já je platila. A jak říkám, naúčtovali jste si je dvakrát.“ povídám klidně.

Pán zůstává rovněž v klidu, i když jeho ťukání do počítače začíná být lehce asertivnější.

„Máme.“ povídám žertovně.

„Nemáte.“ povídá on vážně.

„Máme“ povídám a tasím svůj internet banking.

„Nemáte.“ povídá on a vytasí se se systémem.

Já ukazuji email.

On ukazuje jiný systém.

Já ukazuji výpis z účtu.

On krčí rameny, zvedá telefon a volá na centrálu do Barcelony. Tam budou vědět víc.

Paní v Barceloně je rozespalá.

Paní v Barceloně ťuká do počítače jen velmi pomalu.

Pán na check-inu začíná být nervózní.

Pán na check-inu koulí očima.

Já také koulím očima.

Oba koulíme očima.

Pán na check-inu vypadá nešťastně.

Ani po 20 minutách paní v Barceloně platbu nenachází.

Pán na check-inu je nešťastný.

Paní v Barceloně přichází s nápadem.

„Tak je zaplatíte ještě jednou, šlo by to?“ ptá se pán na check-inu.

"Potřetí?" usmívám se a odpovídám, že ano.

Tasím svou kreditku a zaraduji se. "Vzhůru na Aperol!"

Pán na check-inu se také zaraduje a začne vesele ťukat do počítače. ("Konečně se těch hňupů zbavím!")

Pán na check-inu ztuhne.

Pán na check-inu vyvalí oči.

„Prosím Vás, vždyť máte dvě letenky na úplně stejné jméno! Co to má být?“ ptá se rezignovaně.

„To jsem já a máma.“ odpovídám a v duchu doufám, že nám sedí letenky, boarding pasy i Esty.

Po dalších dvaceti minutách se dozvím, že sedí.

„Tak a jděte rovnou k letadlu. Už je last call!“ povídá pán a mně je jasné, že ani kafíčko ani Aperol nebude. „Nevadí.“ pomyslím si. Odměnou mi je, že let do NY je poloprázdný a já se můžu v klidu rozvalit.


Příjezd do New Yorku: Přilétáme čerství, vyspinkaní a s úsměvem na rtech. Z našich 12 zaplacených zavazadel (3krát čtyři kufry) dorazí jen 3. „Nevadí.“ řekneme si, neboť jsme si mysleli, že nepřijde ani jeden :-). Odměnou nám je, že ho dovezou až do hotelu a nemusíme se s ním tahat.


Den první: Je zima jak v prdeli polárního badatele a prší. „Nevadí.“ Dojdeme si koupit stylové deštíky k Arabovi, můj je sice rozbitý, ale slušně požádám o nový, ještě trochu stylovější, a vydáme se přes Central Park do Muzea Města New York. Odměnou, alespoň mně, je naprosto úžasná expozice aktivismu v NY.


Den druhý: Spleteme si začátek zápasu NY Rangers. „Nevadí.“ Naštěstí si vše uvědomíme včas a tak i přes naše lehké vyčerpání (ušli jsme asi 30km) se proběhneme se přes tři Avenue a zhruba 18 street, abychom stihli začátek.

Jediné, co propásneme je vyřazení dresu a uvedení legendárního Hadfielda do síně slávy. Jak se ukáže, ne všichni by to stejně ocenili:

„Leni, proč toho kosmonauta Hadfielda uváději do síně slávy Rangers?“

„Co!?!“

„No proč Chrise Hadfielda uváděj do síně slávy?“ opítá se mě můj ajťák. Co k tomu dodat... Já zase nevěděla, že nějaký Hadfield byl astronaut...


Ve vyprodané Madison Square Garden se nefandí. (Holt kotel Slávie je jiné kafe :-)) a pivo se vydává jedno na osobu. „Holt ta Slávie! Ale nevadí.“ Odměnou nám je skvělý zápas i s prodloužením tři na tři a samostatnými nájezdy. A to, že nakonec Rangers prohrají, mají asi za to, že jim nikdo pořádně nefandí a nebo, jak komentují naprosto klidným hlasem dva newyorští tatíci za mnou, „Yeah, the ref was blind.“


Den třetí: Schody naší milované Carrie jsou přepásány řetězem a v oknech jsou anti-Trump plakáty. Mně ani ostatním ženám 30+ na podpatkách to nevadí. Všechny se u nich stejně vyfotíme, rozhlédneme se, zda kolem neprojede Pan Božský, a vydáme se na Fashion Avenue, kde jsou ty pravé legendy našich srdcí a jsou tam všichni: Oscar de la Renta, Dior, Alexander McQueen, Jimmy Choo, Blahnik (i když toho jsem nikdy nemusela), Hermés, Cartier plně oblečen do vánočního outfitu, Louis Vuitton se svou kočičí a zimní kolekcí, Stella, Vera a Christian s lehce oslintanou výlohou... snad jim to nebude vadit. :-)



Den čtvrtý: Na Top of the Rock jsou v hodinovém skluzu ještě před vstupem. Maminka, znalá věci, (Moc dobře ví, že vevnitř se to teprve naštosuje!!!) se nejprve pokusí naprosto klidně a plynulou češtinou lístky prodat ostatním čekatelům ve frontě a posléze se rozhodne lístky vrátit. To nám vůbec nevadí, páč by to bylo opravdu na dlouho aneb to nekonečné „You’re almost there!!!“. Krasoň se nabídne dojít lístky vyměnit a v dobré víře nám přináší lístky na západ slunce na další den.


O pár minut později: My, znalí věci, (Na západ slunce chtějí všichni.) se rozhodujeme pro variantu bez front a bez stresu, tedy dojít lístky přebookovat ještě jednou a to na první ranní termín. Když už jsme měli 12 zaplacených kufrů, tak 18 lístků na Rockefellera nám opravdu vadit nebude. Odměnou nám vskutku je prázdný Top of the Rock a východ slunce nad NY. :-)


Den pátý: Na Christmas Market mají nealko svařák, ale ani to nám nevadí, neboť jak pozorný čtenář ví, maminka umí vždy sehnat to nejlepší ubytovaní a proto hned vedle hotelu máme skvělou pivnici, která se okamžitě stala naší základnou a potkávacím bodem. Po celodenních procházkách nám nevadí ani pivo za $8.


Den šestý: Paní v Brooklynu nás doslova vyškolí na téma výše spropitného v New Yorku. Její požadavek, že za čtyři piva, jeden artyčok, jeden salát a jeden burger si žádá dýško 18-20﹪z celkové částky, což je zhruba můj dvouhodinový plat, mi ani tak nevadí jako fakt, že za celou dobu se neusmála a ještě byla dosti asertivní ne-li arogantní. „Nevadí, jak se říká jiný kraj, jiný mrav.“ A zcela upřímně, můj hodinový plat jí jako tip musí stačit, protože mám za to, že dýško odráží spokojenost klienta a já chtěla salát se slaninou a nikoliv talíř slaniny s plátkem salátu. :-) Ach ta Amerika!


Den osmý: Lidé spěchající do práce chodí rychleji než-li já běhám! „Nevadí!“ Za vinu to stejně dávám tomu salátu a hlavně já nikam nespěchám, protože dostávám tu největší odměnu. BĚHÁM V CENTRAL PARKU! A pozorný čtenář ví, že to byl jeden z mých snů...


Takže jaký že ten New York byl ?


O New Yorku toho bylo napsáno, nazpíváno, natočeno a řečeno mnoho. Já se tedy vyvaruji klišé a úvah na téma New York takový a makový, přeci jen od toho jsou tu jiní, a budu mluvit čistě za sebe.

New York mou srdeční záležitostí nikdy nebyl a asi ani nikdy nebude. Jedno ale vím. Když se procházím v MET, po nádherné Highline, krásnými i když trochu vybydlenými ulicemi Queensu, koukám na NY Rangers, cpu se nudlemi v China Townu (opět zkušeně vybírám nejhorší bistro, ale nevadí!) a zapíjím je cappuccinem v Little Italy (se skořicí!?!), stojím uprostřed blikajícího Times Square, probíhám Central Parkem, bruslím před Rockefellerem, užívám si naprosto božích vánočních výloh (za mě vede Macy’s), jím brooklynskou pizzu, tančím v rooftop baru na hudbu, kterou jsem poslouchala před 15 lety (Mr.Vegas, Heads High!!!) a vysvětluji mamče, že to vážně není hit roku 2018, piju pivo na Wall Street v baru s těmi, kterým ten den nevyšel business, stojím na místě, kde Yogi Berra a Babe Ruth přiváděli svými homeruny davy k šílenství, zamačkávám slzičku u 9/11 Memorial (Ach ta Amerika, ten doják oni umí!!!) a konečně, když přecházím Brooklyn Bridge, zrovna když zapadá slunce a Manhattan se pomalu rozsvěcí a ukazuje tu svou ikonickou skyline, zastavím se a vím, že New York je naprosto neuvěřitelný!


A stejně tak mi přijde neuvěřitelné, že i po těch 15 letech, kdy jsem ho viděla poprvé, pak po druhé i potřetí, opět stojím snad na tom samém místě a nedokážu uvěřit tomu jak je obrovský a úchvatný a že já jsem, i když na malou chvilku, jeho součástí. Prostě a jednoduše je to New York, město, které by měl alespoň jednou za život vidět každý!


Odjezd domů: Doslova výskáme radostí, domů letíme s Airbusem A380. „Paráda!“ Jak se ukazuje, Airbus je možná největší letadlo, ale rozhodně nemá nejvíce místa pro pasažéry. A i když let trvá jen šest hodin, do Paříže přilítáme rozlámaní, nevyspalí a otrávení. A jaká byla odměna/trest? Tušíte správně, letiště Charles de Gaulle... :-)


S láskou a lehkou nostalgií, Vaše Leni



A pokud se ptáte, co na výletu do New Yorku bylo nejlepší, tak to byla jednoznačně Philadelphie! Ale o tom až příště.

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)