• Me, My Cat and Cabernet

Zápisky z cest: Maroko, Sahara a hašiš

Updated: Oct 2, 2019

Naskákali do autobusu. Plni zážitků z předešlé noci si okamžitě začali vše vzrušeně vyprávět:

„My jsme měli k večeři „kuřecí tajine“ a vy?“

„My jsem také měli „tajine“ a co jste měli jako dezert?“

„Ovoce. A vy jste měli víno?“

„To my víno neměli a v kolik jste šli spát?“

„Až ráno? To my po jídle. U Vás se hrálo na bubny? A tančilo, jo?“

„A co jste měli k snídani? Taky vám z mandarinek odstranili bubáky, aby se vám dobře loupaly?“

„No, my jsme mandarinky neměli.“ porovnávali si navzájem svá ubytování. Všichni, tedy až na náš „fancy pár“. Každý moc dobře věděl, kde spali oni.


V autobusu ovšem toho dne nespal nikdo. Čas se neúprosně vlekl. Cesta byla dlouhá, prohlídka městečka, kde se vyrábějí tradiční berberské koberce, byla zajímavá a pro naše dvě Američanky znamenala i znovu nastolení jejich přátelství. Procházka podél potůčku, kde místní ženy praly prádlo a rozhodně neoceňovaly, že si je všichni turisti fotí, byla osvěžující. Oběd tradiční, „kuřecí tajine“. Soutěska Todra, úchvatná, ale všichni toužili po jediném, po Sahaře. Ta se ovšem zdála být vzdálenější než kdy jindy.



Naši výletníci se tak nervózně vrtěli na sedačkách. Někdo poslouchal hudbu, někdo si četl, někdo jen tak čučel z okýnka a když Leni přišla s nápadem, že si nakreslí velblouda, všichni se rádi zapojili. V těch táhlých minutách se to zdálo býti příjemnou kratochvílí a ještě se u toho nasmáli. Však posuďte sami, moji drazí čtenáři, Leni nebyla jediná, kterou trápil nedostatek talentu.



Konečně se začalo okolí měnit. Stromů ubývalo a půda se barvila do žluta. Tam někde také vystoupil náš „fancy pár“. „Jak jinak,” napsala si Leni večer do deníčku „jasně, že oni jeli na jeepy a ne na velbloudy! By mě zajímalo, co si Mrs. Sanchez vezme na sebe, škoda!

:-)” přemýšlela, když v tom autobus zastavil.


Řidič spěšně začal vyvolávat jména: řecký pár, mexické sestry, Portugalec žijící v Londýně, Němec a Leni.

„Jooo“ oddychla si nadšená jejich skupinkou, „ale co Číňan? Počkejte, může jet s námi?“ ptala se řidiče, ale ten byl neoblomný. Během chvilky tak zmizel Číňan i autobus v prachu pouštní cesty.


Naše skupinka teď stála před hotelem a přemýšlela, co se bude dít, ale to už k nim přicházel Yusuf. Yusuf byl berber každým coulem. Na hlavě měl pestrobarevný šátek a oblečen byl do tradiční modré djelláby, pod kterou měl tedy džíny a airmaxy, a koukal na naše výletníky těma nejhlubšíma černýma očima. Pomohl dámám i pánům uvázat šátky na jejich hlavy a už je vedl k velbloudům.


Leni byla usazena jako první na konec karavany. K jejímu nadšení si osedlala Micka Jaggera. „Ach ano, mé milované Maroko mi splní všechna přání.“ zatetelila se a v duchu se poplácala po ramenou nad svým dvojsmyslem.


Ostatní si posedali postupně. Řekyně dostala Boba Marleyho a starší z mexických sester Banea, jediného velblouda, který kousal a tak měl na čumáku náhubek. (Již tenkrát to nikoho nepřekvapilo. Starší z mexických sester byla prostě ten tip člověka, kterému se věci dějí. Snad i proto doposud neochutnala „kuřecí tajine“, ale jedla své tuňákové konzervy a krekry. Ale o tom si povíme až jindy. Pravda je, že i Leni proti ní byla slabý odvar.)


Brzy se karavana dala do pohybu. Leni velice rychle pochopila, že Mick Jagger své jméno nedostal nadarmo. Mick Jagger měl skutečně „moves like Jagger“. Houpal se vpřed a vzad, neustále vystupoval z řady, snažil se předbíhat ostatní a rozhodně se nespokojil s místem na konci zástupu.


Leni to ale nevnímala. Rozhlížela se kolem a marně lapala po dechu. Něco tak krásného v životě neviděla, a to stále nevěděla, co ji ještě čeká. Kam oko dohlédlo byly jen sytě žluté až lehce naoranžovělé písečné duny, v nichž se ostře rýsoval jen stín jejich karavany, a azurově modrá obloha. Z pouště vyzařoval klid a mír a Leni si užívala toho ticha.



Ano! Užívala si ticha a to přesně půl hodinky, než se začala nudit. Bleskurychle se tak připojila k Micku Jaggerovi a nabádala ho, aby najížděl na ostatní. Vytvářela sprosté obrázky ve stínu karavany a řehtala se představě, že někdo z naší party bude mít na těch idylických fotkách její prostředníčky. Chvíli z Micka chtěla skočit dolů a chvíli se schovávala za Mickův hrb a čekala, zda si někdo chybějící siluety všimne. Nevšiml! A tak, když se výprava konečně zastavila, rozběhla se Sahaře vstříc a poslala šipku přímo do písku.


„Jůů, a můžu taky válet sudy?“ až dětinsky se radovala, aby o pár minut později stála na vrcholku duny. Yusuf jí koukal hluboko do očí, vázal šáteček kolem hlavy a krku, sundaval botičky a starostlivě jí říkal, ať si drží ruce před obličejem, že písek zaleze všude. Leni se poprvé podívala z duny dolů: „Wow, to je výška. K**** Lenko, taky už bys mohla dospět.“ problesklo jí hlavou, „Ale co, vždyť jsem na Sahaře.“ řekla si a už se, za bouřlivého pokřiku všech přihlížejících, valila dolů. Samotnou ji překvapilo, jak rychle, jak tvrdý ten písek byl a že jí Yusuf neřekl, jak má asi do p***** zastavit!


Dokutálela se až dolu.


Postavila se, trochu zavrávorala, ale nakonec po rockyovsky zvedla ruce nad hlavu.

„Dělej! Slunce už zapadá!“ zahulákali na ní ostatní místo potlesku, „Zmeškáš to!“

Leni si ani nevydechla a vysprintovala pískem zpět nahoru.

„Hovada!“ samozřejmě, že si z ní vystřelili.


Ale to už slunce začalo zapadat. Obloha rozehrála svou světelnou show a rozzářila se všemi barvami. Fórky a smích postupně utichaly. Naši výletníci se posadili vedle sebe a všichni do jednoho se dívali na ten neuvěřitelný úkaz před nimi. Nikdo z nich nic krásnějšího neviděl, a to, i když se budu opakovat, stále nevěděli, co je ještě čeká! Seděli tam, seděli v tichosti, bez jediného slova a připadalo jim, jak kdyby se o každičký kousek, o který se slunce blížilo obzoru, prohlubovalo pouto mezi nimi.



Do stanového městečka přijížděli za tmy, jako poslední a především jako přátelé. Společně si dali berberskou whisky (čaj) na uvítanou, společně povečeřeli „kuřecí tajine“ a po večeři se společně usadili na koberec k ohni. Vyprávěli si své životní příběhy, rozebírali zvyky a tradice svých zemí, povídali si veselé historky a všichni byli rádi, že jsou tam spolu, že nesedí jako ostatní turisté sami, teda kromě našich dobrých známých Poláků. Také tedy byli rádai, že nebudou i společně spát, naštěstí měli každý svůj stan. :-)


Po večeři za nimi přišel Yusuf. „Všechno v pořádku, nechybí Vám něco, chutnala Vám večeře?“ ptal se starostlivě.

„U nás ano.“ odpověděla starší z mexických sester, „Ale ty vypadáš unaveně, nejsi nemocný?“

Leni jen to slyšela, zvedla hlavu a pohlédla na Yusufa. On její pohled opětoval a Leni vyprskla smíchy.


Yusuf rozhodně nebyl nemocný, Yusuf byl zkouřenej jak paprika!


„To není možný. Yusuf? Takové naše zlatíčko?“ kroutila hlavou mexická sestra, jen aby Leni brzy dala za pravdu. Jakmile parta pouštních průvodců vzala do ruky své bubny, nebylo pochyb o tom, že marocký hašiš je vyhlášený zaslouženě. Oči chlapcům svítily a oni se jen marně pokoušeli chytit rytmus. Chvíli do toho řezali jak Slované do hodin, chvíli hráli melodie tak vláčné, že by jeden až slzičku uronil, a chvílemi se do bubnů nemohli trefit vůbec.


Netrvalo dlouho a turisté se začali rozhlížet kolem sebe a vysílat vystrašené pohledy: „Je tohle v pohodě? Takhle to má znít?“ Polákům došlo, že tohle ani Zubrowka neumí a bledli závistí.

A naši přátelé? Ti se smáli až se za břicho popadali. Vždyť byli někde uprostřed Sahary a jediní, kdo věděli, kde jsou a jak to v poušti chodí, byli, řekněme, totálně moc! Leni si připadala jak na dětském táboře, když to vedoucí trochu přepískli.


Koncert netrval ani hodinu, i když kdo ví, jak to našim „stoned stompům“ připadalo. Rozpačitá atmosféra mezi turisty rostla a tak se situaci, snad aby z toho nebyl průšvih, jal zachránit Marcus. Marcus vypadal jako Roman J. Israel (Leni na tu podobu nemohla přestat zírat!) a byl zde na výletě jako ostatní. Shodou okolností a náhod to ale byl učitel africké lidové hudby, a tak se rozhodl všechny pár „lidovek“ naučit.


„Tak si dáme třeba tuhle...“ řekl a vyzval všechny, ať po něm opakují. Sbor výletníků ho do jednoho poslechl. Nedozpívali však ani jedinou sloku, když je vyrušil výbuch.

Ano! Pouštní průvodci doslova vybuchli smíchy, upustili své bubny a sami se div v zajíkavých křečích nesesunuli za nimi na zem. Leni si jen domýšlela, že onen učitel hudby je asi neučil Skákal pes, ale že i on se dobře bavil, když 100 turistů vyřvávalo uprostřed pouště nějakou ála Co ste hasiči a Šla Janička z hub!


Marcuse to ale neodradilo. Shodou dalších okolností a dalších náhod, byl totiž i učitelem afrických tanců, a když už všechny (ne)naučil písničku, mohl by přidat i taneček.

„Tak kdo si půjde zatančit?“ zeptal se a turisté, téměř naráz, sklopili své zraky do země.

Leni ho v tom však nechtěla nechat, a tak mrkla na Řekyni, Řekyně na mexické sestry, ty asi na polskou mamu, a během chvíle už všechny křepčily okolo ohně, vydávaly prapodivné, ale poprvé toho večera aspoň rytmické zvuky, a i když jejich tanec, dle instrukcí Marcuse, spíše než tanec připomínal epileptický záchvat, dívkám se nikdy netančilo lépe, s prázdnější hlavou a bez starostí. Leni si snad i v duchu zabroukala To the window, to the wall...



Čas tentokrát letěl jak s větrem o závod a když po půlnoci začal oheň skomírat a tanec utichat, u našich přátel se objevil Yusuf. Podíval se na ně trochu omluvně, již už svým pohledem, a mávnutím ruky je vyzval ať ho následují. Naše skupinka se beze slova zvedla a následovala jej ven ze stanového městečka.

Šli černočernou tmou, nohy se jim bořily do písku a když po chvilce zvedli hlavy, konečně tam byla.


Ano, ona!


Sahara!


A to ve své nejkrásnější podobě.


Zahalená do hávu noci a ozářená tisíci milióny a jednou hvězdou.


Té noci byste marně na světě hledali šťastnějších lidí. Naši přátelé se usadili na úpatí duny a společně vnímali kouzlo té noci. Kouzlo toho, že byli na Sahaře, daleko od svých domovů, bez signálu, bez vína a bez starostí. Kouzlo toho, že okolní svět byl na míle vzdálen. Kouzlo toho, že ještě včera nasedali ustrašení do autobusu s cizími lidmi, se kterými je nyní pojily nejhezčí zážitky jejich životů. Však taky, až se zítra ráno, celý utrmácení a rozlámaní, jak se na evropské turisty po jedné noci v poušti bez sprchy sluší a patří, budou loučit před hotelem, budou se vřele objímat, vyměňovat si své adresy nebo tedy kontakty na sociálních sítích, a snad i slzičku uroní.


Nyní ale byli spolu. Seděli pod pohádkovou oblohou někde uprostřed pouště, koukali na hvězdy a v šesti světových jazycích se shodli, že nic krásnějšího nikdy neviděli. (To ještě nevěděli, že je stále čeká východ slunce, ale uznejme, že na jeden článek už takhle té krásy bylo moc!) Seděli tam a byli prostě a jednoduše šťastní!



A co na to já? Já jsem si vybavila Le Museé Berbére, onu dechberoucí expozici šperků, slova mého Němce, všechny zážitky, které si pro mě Maroko připravilo, všechno, co jsem se o něm naučila, všechno, co jsem z něj poznala, a věděla jsem, že Maroko a já spolu již navždy budeme mít velice speciální vztah. (Že mi i odpustím, že mě málem nechalo v té poušti umrznout! Takovou zimu jako na Sahaře jsem snad nezažila! :-))


S láskou na první pohled a celý život. Vaše stále ještě fialová ale šťastná Leni

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)