• Me, My Cat and Cabernet

Zápisky z cest: Maroko, Fez a bar

Začali jsme naše putování do Maroka užitečnými radami a tipy, ukončeme jej na stejné vlně. Zavedou-li Vás kroky do překrásného a druhého největšího marockého města Fez, mám pro Vás radu jedinou. A to sice, že DO FEZU, BEZ PRŮVODCE NELEZU!!!

Byla-li medina v Marrákeši zmatená, staré město Fezu je potom doslova bludiště. Tisíce a jedna ulička se táhnou od hradeb k hradbám, chvíli strmě stoupají, chvíli klesají, některé se kroutí a jiné jsou rovné. Některé jsou slepé, některé jsou zastřešené a jiné zase vyprahlé od paprsků afrického slunce. Navzájem jsou propojené dalšími menšími uličkami, podchody a průchody, ve kterých se nevyznají ani Google Maps, ani Maps.me a ani místní, což je ovšem neodradí od toho, aby na turistu číhali na každém rohu a za malý bakšiš ho poslali kamsi, kde na něj bude čekat pro změnu někdo jiný a ten někdo jiný ho snad již konečně pošle na místo, kvůli kterému přeci přijel - do vyhlášených koželužen Chouara (Chuoara nebo Chaowara Tanneries).



Koželužny jsou sice mimo sezónu zavřené, ale lze se na ně alespoň podívat hned z několika vyhlídek na střechách přilehlých domů. A vyhlídku Vám každý ukáže velice rád! Ba Vás na ni i doprovodí a navíc to doplní velice zajímavým výkladem. A to vše pro Vás udělá zcela zdarma. Tedy podaří-li se Vám projít třemi patry obchodu s tím nejlepším, nejkvalitnějším a tím zaručeně jediným pravým fezským koženým zbožím bez nákupu. Maročani jsou holt podnikaví. :-)


A tak tady jsme. Již trochu bezmocně bloudíme soukem ve Fezu, odháníme „fake guides” a snažíme se rozpoznat, zda jsme na tomhle rohu, u tohohle stánku, obchodu, průchodu či žebráka už byli, když v tom se obloha zatáhne, zahřmí a my poprvé zažijeme marocký déšť.

Během minuty se město vylidní, obchodníci sbalí své stánky a ulice se promění doslova v řeku. Voda se povalí uličkami a s sebou ponese vše, co jí přijde do cesty, což je v zásadě cokoliv, co komu odpadlo od ruky. My, promáčení na kost, se těmi potoky budeme brodit, přeskakovat listí od zeleniny, kusy ovoce i odpadky a budeme vědět h****, kam to vlastně směřujeme. Já už si začnu pomalu zoufat.



„Ale no tak, Maroko, co mi to děláš?” zadrkotám zuby, když v tom mi svitne naděje.

Zpoza rohu se vyvalí skupinka asijských turistů. Schovaní pod pláštěnky a deštníky, maskovaní rouškami přes ústa, ve vzorném zástupu poťapou za svým průvodcem jak káčátka.

„Myslíš, že nás vyvedou ven?” mrkneme na sebe s Němcem, narazíme kapuce hluboko do čela a už budeme nenápadně uzavírat konec onoho asijského turistického konvoje.


Během následující hodiny s našimi „novými kamarády” teprve objevíme krásy Fezu, a že krásný je. Podíváme se hned dvě vyhlídky (bez nákupu), nakoukneme do mešity a vyslovíme své přání u tajného oltářku. Budeme poctivě naslouchat, nikoliv tedy rozumět, výkladu a poslušně půjdeme s nimi nebo tedy za nimi a hlavně! Nebudeme připadat ztracení. Pravda je, že kdyby nám v pozdních odpoledních hodinách nezačali mizet v útrobách restaurace, snad bychom s nimi došli až na hotel.



A protože jsem drinkie, ještě Vám přihodím jednu radu barovou.


Po pár dnech a nocích strávených na cestách, v horách i v poušti, jedné velmi dlouhé sprše, i když ten písek si budu odevšaď vyklepávat ještě pár měsíců, dostaneme, jak jinak, chuť na pivo. A protože nebudeme mít Patricka, který by nám doporučil nějaký z místních vyhlášených podniků, nebojácně se vydáme do města na vlastní pěst. Bar naším pivoradarem a s malou pomocí Googlu objevíme záhy.


Chvilku si sice nebudeme jistí, zda je to opravdu bar a marně se budeme snažit nakouknout dovnitř skrz zatemněná okna. Nakonec se ale odhodláme, otevřeme velké kovové dveře a ihned, jak vkročíme dovnitř, nám budu jasné, že sem Alláh rozhodně nevidí a ani by vidět nechtěl, stejně tak, jako kdokoliv z ulice.


Zdejší dámy budou buď o trochu více sexy než by se na marockou kulturu a na fakt, že je před desátou večerní, hodilo, a nebo to budou dámy, které bývaly sexy tak před deseti lety. Pánové budou vypadat jak přes kopírák, s chybějícími dvěma až čtyřmi zuby. Budou postávat kolem v kožených bundách a v závislosti na jejich příjmech mlsně pokukovat po oněch dámách. Tento podnik ani zdaleka nebude připomínat stylové Café Árabe či romantické Terasse Des Epices a spíše než podnik vyhlášený to bude podnik doslova vykřičený, ale co? Budou mít zrovna Happy Hours, a tak se necháme dvoumetrovým vyhazovačem posadit na bar a objednáme si to naše zasloužené studené pivo. Vždyť místní zvyky člověk pozná jen s místními....


Jak se ukáže, v marockých barech mají zvyky dva:


Snad z módní eko vlny, v Maroku se nepíšou účtenky, vypité lahve se nechávají přímo na stole. A snad z marockého vyhlášeného pohostinství, Vám ke každému drinku dají malé občerstvení: olivy, tyčinky, popcorn, sýr či salát.


A tak my, budeme sedět, popíjet a zobat. Nadšeně si (dokola) budeme vyprávět zážitky a poznatky z pouště a ani si nevšimneme, že barový pult kolem nás se promění doslova ve švédský stůl. Propijeme se až ke grilovanému kuřeti a tak usoudíme, že je na čase jít. Jednak by na stole mohlo přistát celé jehně a druhak noční vlak do Marrákeše čeká.


A co je tedy má rada?


Pijte do polopita, jezte do polosyta a hlavně tak, aby se Vám nechtělo na malou.


Snad z módní gender vlny, mají v marockých barech spojené toalety a i přes snahu čtyř pánů, kteří se snažili postavit zeď jak na penaltu, abych neviděla “na branku”, a bez úhony došla ke kabince, viděla jsem něco, co jsem rozhodně nemusela a nechtěla. Dámy mě v tom však (čekat) nenechaly. Dvě čekající tu třetí “vykonávající” doslova vyřvaly a vybušily z kabinky ven, uctivě se na ně podívaly a pustily mě jíti první.

Já se na ně mile usmála, poděkovala jsem a v tuchvíli jsem věděla, že Maroko se o mě vždycky postará. A taky, že to vydržím až na hotel….


S láskou Vaše nalezená i najezená Leni


©2018 created by me, written by me, loved by you :-)