• Me, My Cat and Cabernet

Zápisky z cest: Maroko, cesta

Updated: Sep 16, 2019

Zaklepal na dveře. Jen letmo se podíval, kdo mu otevřel. Zdálo se, že jsou to oni. „Folo mi!“ procedil mezi zuby a mávnutím ruky je vyzval, ať ho následují.

Bylo chladné lednové ráno, chladnější než touto dobou v Marrákeši bývají. Vždyť minulý týden zde sněžilo. Leni však nevnímala, jak ji v tenoučkých plátěnkách zebou nohy. Pospíchala za oním tajemným mužem a pro jednou si opět z celého srdce přála, aby si to vše mohla nakreslit. Město ještě poklidně spalo, prázdné ulice byly vzorně vymetené, popelnice vyvezené a místní kočky, které si ještě včera večer pochutnávaly na všech odpadcích a zbytcíchch, co přetejkaly z kontejnerů, byly schované kdo ví kde, snad aby se ohřály a prospaly. Bylo ticho. Uličkami se rozléhal jen klapot pantoflí oné mužské postavy v tradiční djellábě - marockém kabátě se špičatou kapucí, a zimou lehce pokrčenými rameny.


Držel se dva kroky před našimi výletníky a jen občas se otočil, aby zkontroloval, zda jdou stále za ním. Leni se snažila si ten moment vtisknout do paměti. Připadalo jí to jako z filmu. „No ano, vždyť je to můj Marrákeš a jak krásně voní.“ honilo se jí hlavou, že na malý moment i zapomněla na nervozitu z nadcházející cesty.


A konečně tam byli, u autobusu. „Dats jů bus, go!“ ukázal jim onen tajemný pán a zmizel. Leni se váhavě otočila na svého Němce. „No tak asi půjdem.“ řekla a už procházeli uličkou minibusu k poslední čtyřce. Ne snad proto, že by chtěli být rebelové, ale proto, že všechna ostatní místa byla obsazená.


V autobuse vládlo stejné ticho jako venku, jen občas si nějaký pár něco pošeptal a všichni nenápadně pokukovali po ostatních; s kým, že se to vydávají do pouště. Tehdy ještě nevěděli, že za pár dnů se z nich stanou přátelé na život a na smrt. Děvčata se tiskla ke svým chlapcům, všechna zachumlaná do několika bund a svetrů, a teprve v tu chvíli si Leni uvědomila, že je celá promrzlá.


Samozřejmě věděla, že rozdíly teplot jsou v těchto dnech v Maroku obrovské a že zimy bývají kruté, snad i proto se rozhodla nezdolat Toubkal, nejvyšší horu Atlasu, ale vydat se do pouště. „Přeci jen tam musí být tepleji než v horách.“ myslela si a netušila, jak moc se mýlí. Jako vždy věřila, že sbalí-li si jen letní oblečení, počasí se jí přizpůsobí a bude krásně. Nyní však třásla kosu a modlila se, ať už se autobus rozjede, zapne topení a ona si Velký Atlas užije alespoň z okýnka.


„Hlavně nesmíš usnout.“ přesvědčovala sebe sama.


Než vyjeli z Marrákeše spokojeně oddechovala s hlavou obmotanou záclonou tak, aby ji nebouchala o sklo.


Z Atlasu neviděla nic.


Za celou cestu oči otevřela jen na malý moment, aby zjistila, že v Maroku se netopí ani v dopravních prostředcích, řidič předjíždí v horských serpentýnách autobusy i náklaďáky a cedule o dopravních omezeních a stavbách nečte, ale rovnou je posílá k zemi a šine si to podél kolony stojících aut dopředu přímo k semaforu řídící jednosměrný provoz. „Stejně se sem jednou vrátím.“ problesklo jí hlavou. „Teda jestli to přežiju!“ řekla si, pomodlila se a spala dál.



O pár hodin později celá výprava, živá a zdravá, dorazila do Ait Ben Haddou. Vyskákali z autobusu a začali si protahovat ztuhlá záda a nasávat sluneční paprsky, aby se konečně trochu ohřáli. Přemýšleli, co se bude dít, když v tom je přivítal průvodce Yala.


Yala měl všeho všudy 5 zubů a mluvil plynule pěti světovými jazyky. Yala nebylo jeho pravé jméno. Celý výlet však turisty pobádal k chůzi s takovou vervou a nadšením: „Yala! Yala!“, že si svou přezdívku vysloužil během prvních pár metrů. Prošli „novým městem“ na vyhlídku, poté přebrodili říčku a už stáli u brány. Brány, kterou znali z Hry o trůny, a která sice byla „fejková“, ale brzy se budou procházet strmými uličkami původního městečka, ve kterém dodnes není elektřina a baráky jsou stavěné po staru. Městem, kde se točil Gladiátor, Princ z Persie, Babel, Království nebeské, Alexander a jiné. A až stanou na jeho vrcholku, budou se rozhlížet a každému proletí hlavou, zda už se to podobá Sahaře. Nepodobalo, ale to zatím naši výletníci netuší.


„Yala! Yala!“ rozlehlo se po celém kopci a skupinka se opět dala do pohybu. Prohlídka města se blížila ke konci a nastával čas nákupu šátků do pouště a především čas oběda.

V restauraci již měli připravené dva stoly, přesně na počet jejich skupinky.

Důležitost té chvíle byla cítit ve vzduchu; jednak poprvé budou jíst společně a druhak se musí rozdělit. Každý z nich věděl, že kam a ke komu si sedne, neodvratitelně předurčí další vývoj jeho či jejího výletu. Nikdo ho nechtěl trávit ve společnosti „stěžovatelů“ či „pojídačů Šalamounových hoven“.

Chvíli přešlapovali na místě, koukali jeden po druhém a nakonec se přeci jen rozešli ke stolům. Leni se usadila ke stolu pravému, po boku svého Němce. Po její levici si sedla Řekyně se svým přítelem Řekem, dále dvě mexické sestry, Číňan, Portugalec žijící v Londýně a dvě Američanky. Naše parta konečně byla pohromadě, snad až symbolicky u kulatého stolu, a než dojedla místní specialitu „kuřecí tajine“, byl to jejich stůl, který se vesele bavil a hurónsky se smál, že by si až jeden myslel, že se znali od jaktěživa.



Po obědě všichni naskákali zpět do autobusu a vzrušeně rozebírali své nové zážitky. S ujetými kilometry však ono veselé švitoření přecházelo do pravidelného oddechování. Nebyla to jen Leni, na které, ač si víčka držela prsty otevřená, aby z Maroka nezmeškala nic, se podepsala daň dospělosti a prostě se na dovolené potřebovala dospat. Tento scénář se s pravidelností opakoval po každé zastávce a že jich bylo; naši cestovatelé viděli Warzazát, Údolí růží, nespočet berberských vesnic, polí i řek.


Až se přiblížil večer.


Jak autobus vjížděl do Dadésu, v našich výletnících rostlo vzrušení: Kde ten večer asi budou spát? Dadés byl krásný, ulice byly plné lidí, tržiště se probouzela k životu a Leni se radovala, že se večer vypraví do víru města a možná i na skleničku, dneska by si ji i s celou partou dala. Autobus však nezastavoval, šinul si to uličkami dál až na vrcholek kopce nad městem.

Projel zlatou bránou.

Obkroužil fontánu.

V ten moment nikdo nespal.

Všichni se napřímili na svých sedačkách a napětí se dalo krájet.

Toto nikdo z nich nečekal.

Budou opravdu bydlet v pětihvězdičkovém hotelu?

Autobus se zastavil.

Okamžitě k němu přiskočili dva poslíčkové v tmavě rudých uniformách se zlatými výšivkami a autobusem se ozvalo nefalšované obdivné pětihvězdičkové „Ááá!“.

Otevřeli se dveře.

Všichni se začali zvedat, když jeden z poslíčků zavolal: „Mr. And Mrs. Sanchez!“

Z nadšeného ááá se okamžitě stalo zklamané óóó. Jak moc to Leni připomnělo onen fotbalový zápas v Barceloně, ale o tom si ještě napíšeme.


Mr. And Mrs. Sanchez se zvedli a vystoupili.

Dveře se zabouchly a jelo se dál.

Ten večer si Leni napsala do deníčku: „Jasně, že oni dva bydleli v pětihvezdě, vždyť to byla právě Mrs. Sanchez, která na každou zastávku vyrážela s pěti outfity v baťůžku. Sakra Leni, takhle se dělaj Instagramy!“



Než se dostanou do svých ubykací, naši výletníci navštíví ještě Monkey Cliffs, skalní útvar těch nejroztodivnějších tvarů. Nad skálami bude zapadat slunce, obloha bude hrát všemi barvami a naši přátelé si to i sebe navzájem budou fotit, smát všem těm p***, p*** a srdíčkům, a než se dochechtají, budou se muset opět rozdělit.


Leni, Němec, dvě Američanky, Portugalec žijící v Londýně a Číňan budou vyhozeni u prvního z ubytování. Později se k nim připojí ještě parta Poláků, ale ti zatím nepřijeli. Leni chvíli bude smutná, že Řekové a mexické sestry nebydlí s nimi, ale vřelé přivítání všech pěti berberských bratrů, ženy, jak zvyky velí se odejdou schovat, sladká berberská whisky (čaj), útulný pokojíček a hlavně zjištění, že ani do tohoto domu Alláh nevidí, a že si tedy k večeři bude moci dáti skleničku vína, jí opět vrátí úsměv na tvář.


„Ano! Maroko se o mě postará!“ napadne ji, když se začne podávat první z pěti chodů honosně večeře, jejímž vrcholem bude (jak jinak) místní specialita: „kuřecí tajine“.


Po večeři všech pět berberských bratrů vytáhne bubny a doslova rozduní celý dům perfektními rytmy afrických písní. Ruce jim budou po kožených bříškách bubínků kmitat tak rychle, že by jim i John Bonham záviděl. Dvě Američanky budou po chlapcích pokukovat, však taky jejich kamarádství již brzy projde těžkou zkouškou. Leni s Němcem, Číňanem i Portugalcem žijícím v Londýně budou jejich umění obdivovat a podupávat si do rytmu a Poláci? Ti se budou každou chvilku nenápadně vytrácet do svých pokojů a vracet se s čím dál tím víc červenými nosy.


A dřív než vyjdou první hvězdy, všichni budou tancovat, zpívat, hrát hry, bavit se a kdyby v brzkých ranních hodinách značně upravení Poláci nespustili své „lidové“, snad by tam všichni křepčili až do teď.


Pravdou však bylo, že všichni se nemohli dočkat následujícího dne, až ji konečně spatří.


Ano ji!


Saharu!


A tak i Leni, když si večer zapisovala do deníčku, nezmohla se na víc, než pár heslovitých výkřiků a pár, přiznejme si, že mizerných, pokusů o namalování velblouda. „Už se jen jednou vyspím, dobrou noc.“ dopsala snad v polospánku a po dlouhém a náročném dni usla jako špalek.


A tak i já moji, milí čtenáři a posluchači, Vám popřeji dobrou noc, protože už se jen párkrát vyspíte a pojedete tam se mnou. Ano, tam! Za ní! Dechberoucí Saharou!


S láskou, Vaše onkající si Leni

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)