• Me, My Cat and Cabernet

Zápisky z cest: ❤️ Maroko: Marrákeš ❤️

Updated: Jul 22, 2019

Maroko jsem si zamilovala ještě v letadle. Ihned, jakmile jsem otevřela oči (probudila se z kómatu), podívala se z okýnka a uviděla všechny ty červené kopce, pečlivě uspořádaná (dle mě hašišová) políčka a zaprášená fotbalová hřiště, jsem věděla, že Maroko a já spolu budeme mít velice speciální vztah.

A i když se zpočátku trochu bránilo a snažilo se mi ukázat svou méně pohostinnou tvář plnou „fake guides“, kterým jsme neomylně padli do spáru ihned po našem příjezdu do Marrákeše a kteří nás dovedli nikoliv k branám našeho krásného hotelu, ale k tmavému, lehce strašidelnému a i pro ne zcela vysokou mě nízkému tunelu vedoucímu do nějakého Riadu, což, jak se brzy ukázalo, byl vstup do našeho hotelu, a nechali nás jít až s příslibem malého spropitného, hned jak se trochu zorientujeme a vybereme peníze (Neříká se snad, že turisti jsou od toho, aby se okrádali? :-)), já v něj nebo tedy v nás nepřestala věřit.


A tak, když se pomalu začaly otvírat dveře, mně se zatajil dech, motýlci v mém břiše zatřepetali svými křídly, a stejně tak, jako náš hostitel Patrick rozvíral své paže a s úsměvem nás zval dál, já cítila, že i Maroko se poddalo a otevřelo mi svou náruč, aby mě zavedlo do krás a tajů svého nitra. A to doslova!


A tak tady jsem; stojím uprostřed paláce a nedokážu pochopit, jak na konci toho tunelu, může stát něco takového. Rozhlížím se po rozlehlé hale, kam proniká denní světlo skrz prosklenou střechu, a po jejímž obvodu je podloubíčko tvořené tradičními arabskými lomenými sloupy, kterým se prý říká oslí hřbet, jako vážně?!?, a které dávají vzniknout intimním zákoutím. Tu nízké posezení pro pití čaje či kávy, tu pohodlné křeslo a malá knihovna, na kterou si okamžitě začnu brousit zuby. Tu snídaňový stůl pro evropské turisty v evropské výšce a tam detailně vykachlíčkovaný bazén. Celý prostor je vyzdobený v ryze marockém stylu s živými rostlinami a stromky, kovovými či keramickými vázami, berberskými koberci a na stěnách jsou v dokonalém kontrastu vyobrazeny moderní malby připomínající filmové klasiky jako Casablanca, výroky hudebních či politických legend a snad i Patrickův život.


Jak nám brzy poví, Patrick, rodilý Francouz a majitel hotelu, strávil svůj život na cestách kolem celého světa, na pár měsíců se zastavil i v Praze, kde žil u Hlaváku s místními squattery, než našel svou životní lásku a to jak v zemi, tak i ve své přenádherné a té doby těhotné manželce, konvertoval k islámu a nadobro se usadil. Ale tento příběh si nechte vyprávět od něj, až tam budete. :-)


Pokojíčky, každý vyladěný do jiného stylu, barevnosti i názvu, s koupelničkami s plechovými umyvadly, zdobenými zrcadly a prostornými sprchovými kouty, (Můj sprcháč bledne závistí a já si připadám jak princezna, i když voda moc neteče. :-)), jsou rozmístěny v prvním patře okolo ochozu. V oknech nemají skla jen kroucené mříže a okenice. (Tak snad nebudeme chrápat. :-)) Na střeše je pak terasa s ležením i sezením pro klidná odpoledne s knížkou a marockým sluníčkem.


K snídani se podávají placky a marocké pečivo s džemem, ale protože nejsem „foodie“, tak se nebudu fušovat do řemesla povolanějším, a jen zmíním, že to všechno je moc dobré. A protože jsem „drinkie“, tak si dovolím podotknouti, že marocká káva je fenomenální a pomerančový džus je no, řekněme, že pomerančový džus normálně nepiju, ale tady bych se po něm utloukla.


Sečteno podtrženo, je to oficiální: nejsem v Maroku ani hodinu a už jsem zamilovaná až po uši, a protože za velkou část své nové lásky vděčím právě Patrickovi a jeho užitečným tipům co, kde a kam, pokusím se Vám je přetlumočit tak, abyste byli sbaleni než článek dočtete, a nebo Vám, alespoň pro tentokráte, poskytla trochu užitečnější počtení než mé nohy do praku a jeden dickpic na Macu! I když, v rámci své narcistní povahy, si pár velice osobních a emocionálních poznatků neodpustím. :-)


Marrákeš


1. Ubytování


No, tak to je snad jasné - Riad Chafia, ať už kvůli Patrickovi a ostatnímu milému personálu, krásnému interiéru a skvělé lokalitě v Medině hned u vstupu do souku. Odkaz je TripAdvisor. Na požádání ráda přepošlu kontakt na majitele pro přímou a levnější rezervaci. :-)


TIP Č.1: Ať již se ubytujete kdekoliv, zeptejte se svých hostilů na možnosti vyzvednutí na letišti. Maročané jsou velice ochotní a zamezíte tak setkání s těmi "nejochotnějšími". :-)


2. Souk


První kroky v Marrákeši zavedou každého turistu do souku nebo-li na tržiště a stejně tak zavedly i nás. Souk začíná doslova za dvěma rohy od hotelu a já, jen do něj vstoupím, se zatetelím radostí, mé princeznovské srdíčko zaplesá, stračí oči se rozsvítí a nevím, co sledovat dříve. V nekonečných stáncích a obchůdcích je vše: ovoce, zelenina, kuřata, kýty, koření, mýdla, kosmetika, koberce, ručně vyráběné lampy, lustry, svícny a vázy, dřevěné mísy a misky, sochy a sošky, stolní hry, dekorace, koše, košíčky a proutěné tašky, šaty, šatičky, šátky, halenky, kalhoty, pásky, brašny a kabelky („Fejky“ předstírám, že nevidím. :-)), šperky a bižu. Já mám oči navrch hlavy a vše obdivuji s takovým nadšením (Místní lidé jsou opravdu šikovní!), radostí (Asi jí je tak trochu moc!) a vehementností, že i prodeje chtiví Marokánci po chvíli přestanou prodávat, a pak i mluvit, ať francouzsky či anglicky, až nakonec ztichnou úplně a za mými zády nenápadně vrhají soustrastné pohledy na mého cestovního parťáka, co to má chudák s sebou?!? A to jsme ještě nedošli k Babouche.


Ach ano, Babouche! Celé ulice plné Babouche! A tak sotva lapám po dechu a v hlavě rozehrávám svůj oblíbený balící tetris a lámu si hlavu nad tím, kolik se mi jich podaří do příručáku nacpat, a které si vyberu: Kožené? Páskové? Barevné? Se štrasem? Jednoduché? S pom-pomy? Připadám si jak v ráji, kterým bych mohla courat celý den, což se také velice jednoduše může stát, protože souk je opravdové bludiště.


Takže je čas na TIP Č. 2: V Maroku lépe než Google Maps fungují Maps.me, které navíc fungují offline, takže nejsou potřeba extra balíčky dat. A hlavně, jak nám bylo hned několikrát zdůrazněno, V SOUKU JE VŽDY NEZBYTNÉ ZADAT DO NAVIGACE CÍL!!! A také, nedbat rad oněch samozvaných průvodců, kteří Vám budou tvrdit, že kvůli modlitbám je ta a ta ulice zavřená, a že Vám ukáží lepší cestu! I když my od nich z nějakého důvodu máme pokoj. :-)


3. Djeema el-Fna


Cesty ze souku Vás zavedou na náměstí Djeema el-Fna, jakémusi symbolu Marrákeše, kde se odehrává veškerý společenský život. Přes den je na náměstí klidné a tiché. Je zde pouze pár stánků s fresh juicy a oříšky, pár dam tetujících henou, pár pánů s opicemi a prodejců cetek a suvenýrů. Teprve až se setměním náměstí ožije. Vyrojí se kapely a sólo hudebníci, tanečníci i vypravěči příběhů a léčitelé. K opičákům přibydou hadi a ptáci a po celém prostoru se začnou tvořit hloučky lidí oddávající se různým hrám. Hrají kostky, jakousi verzi binga a loví pruty rybičky, nebo tedy lahve s limonádami typu Fanta, Sprite, Cola. Především ale celé náměstí provoní vůně rozpálených grilů z místních restaurací.


V každém průvodci je tučným písmem napsáno, aby zde nikdo nikdy nejedl! Stejně tak i Patrick nás před zdejšími restauracemi/stánky varuje, a kdybychom přeci jen chtěli, doporučuje stánek s číslem jedna. Nikoliv tedy první v pořadí, ale ten označený číslem jedna, a to tedy TIP Č.3. Jenže, jak již jsme si řekli, já nejsem „foodie“, ale „drinkie“, a tak Vám za sebe doporučím, spíše než fresh juice v jednom ze stánků (Ne, že by nebyl dobrý, ale ostatní stánkaři pak na Vás koukají zle....), fresh juice z granátových jablíček z pojízdného baru v jedné z postranních uliček. Ta nálož cukru Vás nakopne na celý den!


A co tedy s těmi restauracemi? To, zda tam jíst či nejíst, Vám nepovím. Rozhodně ale stojí za to, si je jít obhlédnout. A tak já, stále ve své rozmarné náladě, procvičím své nosové N a královské R (Ta má francoužština. :-)) a vydám se jídelní uličkou napříč náměstím. Poctivě se dávám do hovoru s každým naháněčem, nechám si odvyprávět celé menu (BIO, glutenfree a sugarfree je samozřejmost!!!), a tajně zkoumám, jak poznají, kde začíná a končí jejich „rajón“. O pár hodin později je má pouť dokonána. Cestou jsem si pohovořila v 5 světových jazycích, probrala témata od krevet až po Jágra, a i když mě ani jeden z naháněčů nepřesvědčil, musím uznat, že své "vábení" mají dokonale připravené a někteří z nich na Vás ani nešahají. :-)


4. Le Jardin Majorelle


Pobýváte-li v Marrákeši, byl by hřích nenavštívit Le Jardin Majerelle. Ba, dle mého skromného úsudku, byste si její návštěvu měli naplánovat na začátek svého pobytu, neboť právě toto místo Vás jemně (Řekněme, že jemněji než bláznivý souk.) uvede do kouzelné marocké atmosféry, a to i přesto, že původní zahrada byla vytvořena francouzským malířem a nadšeným botanikem Jacquesem Majorellem jako jeho soukromá sbírka exotických rostlin, které si vozil z cest po světě. Po malířově smrti zahrada několik let chátrala, než se jí ujali Pierre Bergé a Yves Saint Laurent a zachránili ji tak před demolicí. Současná podoba zahrady byla navržena zahradním architektem Madosinem Cox, jenž místu dal více marockou tvář, když zdejší flóru doplnil o tradiční marocké rostliny a upravil povrch zeminy a chodníků na rezavě červenou aneb barvu Maroka. (Ach, ty červené kopečky! :-))


Zahradě ovšem vévodí barva jiná: Majorelle blue. Sytě modrá prosvítá celou zahradou od deatilů jako jsou zábradlí, obrubníky, chodníčky, květináče až po fontánu a na prvním místě rozsvěcí Majorellovo studio, villu ve stylu Art deco, která dnes slouží jako Musée Berbére.

Muzeum Vám představí rozmanitou berberskou historii, kulturu, jejich zvyky a obyčeje a v jedné nejkrásnějších expozic, které jsem do té doby viděla, i berberské šperky a jejich společenský význam v rámci kmene i mezi nimi. Já tam budu stát a tentokrát se na náhrdelníky, čelenky a náušnice ani nepodívám, budu se rozlížet po té černé místnosti, která v zrcadlové hře bude vytvářet dojem nekonečna a na jejímž stropě se budou třpytit stovky diamantíků. Ukápne mi slzička, když v tom se ke mě nakloní můj parťák a řekne: „Leni, počkej, to pravé ještě přijde!“ A tak moji milí čtenáři, počkejte také, neboť ono to opravdu přijde....


Ale nyní zpátky k tomu, proč jsem do Le Jardin Majorelle tak spěchala. No, vždyť tam je Musée Yves Saint Laurent. Pánové, neobracejte oči v sloup, výstava je kratičká a věřte mi, že přesně tam chcete být. Neboť to začne oním známým YSL u vstupu, poté ikonickými „Modrian“ šatičkami u vchodu, koláží fotek z Laurentova života v chodbě a pak... jedna jediná černá místnost s černými figurínami, které do prostoru vynášejí ty nejikoničtější z YSL šatů. Postávají v hloučkách dle jednotlivých období: zlaté, černé, Majorelle Blue a v každém z nich se odráží Maroko jako jeho múza. A přesně v tu chvíli, každá žena zjihne, jen aby se jí doslova podlomila kolena, až se černočerné zdi promění v přehlídková mola a na scénu vyjde Christy, Kate či Naomi v zeleném kožichu. A jen co dámy dokončí svůj catwalk, po stěnách se rozletí YSL dopisy a citáty, místností se rozezní jeho hlas, aby nám připomněl, že „Fashion fades, style is eternal.“ Tak už to pánové chápete? Tady po boku své dámy chcete být, odměna Vás zajisté nemine. :-)


A co já? Utřu slzu (Tak tohle je zaručeně nejlepší expozice, co jsem kdy viděla. :-)) a protože se v muzeu nesmí fotit, vytáhnu z kabelky kus účtenky (Samozřejme jsem si zapomněla sešítek.) a jdu si zapsat alespoň výkřiky z mých naprosto a totálně moc dojmů. Když v tom ke mně přiskočí hlídač, usměje se a zeptá se zda mluvím anglicky. „Ano.“ odpovím. Zeptá se, zda mluvím francouzsky. „Ano.“ odpovím já. On se zaraduje, že jsem chytrá a že tedy určitě umím i arabsky. „To neumím.“ řeknu trochu smutně já. A on na to, že to nevadí, ale že průvodce mají jen v arabštině, ale rozhodně se mi do něj bude lépe psát než na ten cár papíru. :-) Kde jinde než v Maroku?


TIP Č.4: Vydáte-li se do Jardin Majorelle, je dobré býti u pokladen už na otvíračku, neboť během pár hodin se vytvoří fronta jak na Rockefellera, a to i jedete-li mimo sezónu, aneb Ryanair a jeho levné letenky. :-) A zcela vážně, dámy i pánové, YSL si nenechte ujít!


5. Bary


A to nejdůležitější na konec – bary. Co si budeme povídat, jednak již jsme si řekli, že jsem „drinkie“ a druhak dovolená bez Aperolu není dovolená, a protože Maroko byla má první Afrika, zcela upřímně jsem se tohoto tématu trochu obávala. Ale Maroko ani Patrick opět nezklamali. :-)


V Medině, starém městě, jsou bary dva. Zatímco mně se více líbila Terrasse des Épices, kde lampiónky vytvářely tu perfektní romantickou atmosféru, mému parťákovi se líbilo Café Arabe. Oba bary nebo spíše restaurace jsou ale od sebe vzdálené zhruba 70 metrů (Asi jediné místečko v bezpečné vzdálenosti od mešit. :-)), a tak je lze navštívit oba za jediný večer. V restauracích je k dostání pivo, víno i koktejly a v nabídce mají jak jídla tradičně marocká tak i světové klasiky. (Ale kdo by si dával v Maroku burger či špagety, že nejmenovaní turisté zpoza Atlantiku?!?)



Je krásný teplý večer, my jsme naprosto okouzlení a i když nás Patrick varoval, že ceny v obou podnicích jsou spíše západoevropské, nám to tu přijde za hubičku, a tak si dopřejeme večeři o několika chodech – nakládanou marockou zeleninu, kuřecí i jehněčí tajine a k tomu aperitiv a lahvinku vína, které je k mému překvapení znamenité a za tu cenu?


Jak se později ukáže kvalita vína jeho ceně skutečně odpovídala, neboť jsme si trochu popletli směnný kurz. (No co, existuje i horší způsob, jak utratit litr!) A vlastně to i zpětně vysvětlilo fakt, že nám dali „fake guides“ pokoj, jelikož jsme si je předplatili alespoň na rok dopředu. :-)


Takže závěrečný TIP Č.5: Dobře si spočítejte směnný kurz a pokud se vydáváte dále na cesty Marokem, nedávejte si tajine. Určitě jí budete míti na cestách dosti, ale o tom si ještě povíme. :-) A abych nezapomněla, v sezóně je dobré si udělat rezervaci!


Závěrem


Nedávno jsem seděla s kamarádem na vínku. Povídali jsme si o našich zážitcích z cest a tak jsem mu vyprávěla o Marrákeši, co všechno vidět a navštívit a samozřejmě je toho více, Palais Bahia, který mi připomínal Palác Topkapi v Istanbulu (déjà vu), židovskou čtvrť, Palais El Badi, Le Jardin Secret, která, jestliže jsme naši návštěvu začali v Le Jardin Majorelle, tak je ideální tečkou a rozloučením s Marokem, a navíc je naproti Café Arabe, takže stihněte ještě přeodjezdové pivo. :-) A nebojte, na letišti mají u Paula také, což se vzhledem k dochvilnosti Ryanair bude hodit. :-)


Povídala jsem snad hodiny (To si asi vzhledem k délce článku dokážete představit. :-)), když v tom mě kamarád přerušil a zeptal se: „A jaký je Marrákeš jako město? Je to tam hezký?“



Já jsem se na chvilku zamyslela a upřímně? Marrákeš, se svými baráčky napatlanými červenou hlínou a pidi okýnky, je z našeho evropského pohledu romantické Paříže, stověžaté Prahy a malebných Benátek, hnusný jak p***. Jenže, já jsem snad v životě nezažilo město, které by mělo takovou atmosféru. Z každé uličky, každého zákoutí, stánku i obchůdku, z každého pomerančovníku či mandarinkovníku doslova čiší hřejivý, pohostinný a veselý duch této země. Město, kde bych hodiny vydržela sedět v Café des Épices, popíjet berberskou whisky (čaj) a sledovat cvrkot na přilehlém náměstíčku, kde se mezi stánky proplétají celozahalené a polozahalené Maročanky, značně odhalené turistky (Trochu respektu děvčátka!) a Maročané ve svých djellábách se špičatou kapucí. Občas projede oslík s povozem a občas moped naložený tak, že se div nepřevrátí. A když se začne svolávat k modlitbě, veškerý ruch utichne, místní muži položí, co mají zrovna v rukou, a vydají se do mešit, aby se po chvíli navrátili a vše začalo nanovo. Město, kde si nemohu pomoci a celou dobu čekám až se z jedné postranní uličky vyřítí James Bond a zběsile rozrazí stojany s ovocem, kořením a proutěnými košíky. Město, kde bych si více než kdykoliv jindy přála mít talent mé sestřičky, abych si všechny ty obrazy mohla namalovat, vtisknout si je tak do paměti a snad je i předat Vám, protože si nejsem jistá, zda na to slova stačí. (Ze svých vnitřních zásad si odmítám fotit místní jak nějaké cvičené opice a, co si budeme povídat, s tím focením jsem na tom dosti podobně. Jak se ale brzy ukáže, nedostatek talentu netrápí jen mě, stay tuned. :-)


A hlavně město, které tak krásně voní!



A tak, až budu doma vybalovat svůj batůžek, tentokrát nebudu spěchat na praní a když přijdu domu z práce, sáhnu po jedné z košil, zabořím do ní nos, zhluboka se nadechnu a budu zpět. S mou láskou, Marokem!


S láskou, Vaše až po uši zamilovaná Leni


A kdyby vás zajímalo kolik párů Babouche jsem si přivezla, tak ani jedny. Ne snad kvůli směnnému kurzu, ale čistě protože jsem si v té záplavě krás nevybrala. No, asi se budu muset vrátit. :-)

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)