• Me, My Cat and Cabernet

Zápisky z cest: Budapešť a taková (ne)normální rodinka

Updated: Dec 15, 2018

Když jsem byla malá, vždycky jsem si přála mít normální rodinu. Takovou, která obědvá ve 12 a nikoliv mezi čtvrtou, pátou odpoledne. Takovou, která neobsadí celou řadu v divadle a do půl hodiny svým hurónským smíchem nevyklidí hospodu. Takovou, kde rodiče chodí do zaměstnání od pondělí do pátku od 8mi do půl šesté a nezjevují se doma v naprosto náhodných a většinou značně nevhodných časech („To je kamarád.... Jenom!“ by možná prošlo, kdyby si „kamarád“ neoblíkal ve dveřích kalhoty .:-)), a kde nemají potřebu se vrhat do rozličných podnikání a tím zaměstnávat nejen své děti, širší příbuzenstvo, ale i všechny známé. (Trauma z převážení vánočních stromečků v nákupním vozíku po Václaváku ve tři ráno ve mě zůstane zakořeněno stejně, jako má BFF bude dlouho vzpomínat na dělání 300 baget. Kdopak to byl den předtím pít? Já ne!!! :-) Nutno dodat, že pět luxusních restauracích v centru jsme za jedinou noc nazdobili a bagety si všichni chválili!)


Takovou rodinu, která vykazuje alespoň základní znaky organizovanosti a dochvilnosti.

(To je tak, když Vám tatínek zapomene dát peníze na lyžák, protože ty tři tisíce na permici Vám dá až před autobusem, abyste je neztratili. A pak nejede přes půlku republiky, aby Vám peníze dal a ještě k tomu přihodil 50 koblih, což se vzhledem k úrovni stravování ve školských rekreačních zařízeních náramně šiklo. Mé vyhladovělé spolužáky to ohromilo, stejně tak jako mé profesorky. „To Váš otec jel 150km, aby Vám dal koblihy?“ tázaly se nechápavě. Stejně nechápavě se tvářily na mou odpověď, že jsem odjela na lyžák bez koruny a nepochopily ani to, že jsem raději o peníze neřekla jim. Když jsem ale po návratu do Prahy zůstala stát před autobusem s párem sjezdovek, běžek, snowboardem a narvanou hokejovou taškou jako poslední, s rodiči v nedohlednu, respektive na hezkém sobotním výletě s mými sourozenci, pochopily, že tak to u nás chodí, a nechaly mě odejít „bez lístečku“. :-))


Takovou rodinu, kde se nebookují dovolené na čtyřikrát a na poslední chvíli, kde na dovolenou odjedou všichni členové a nemusí se kvůli tomu, že má někdo prošlý pas (už od revoluce :-)) vyklidit všechna zavazadla z letadla a zpozdit tak celý let. Případně nevznikne nepříjemná situace, kdy je nutné vysvětlovat, proč jeden z členů nejede. Kde se nepašují děti přes hranice, protože nějak nejsou zapsané v pase. (Jóóó, to nebyl ještě Schengen.) Kde členové cestují za střízliva a nemají problém s připuštěním na palubu („She is not drunk, she is just a bit sick.“ :-)), a kde se vlastně vůbec na letiště dostaví. (Ale kdo nezmeškal let ve Vegas?)



Jenže to je přesně moje rodina! A tak mě ani nepřekvapuje, když v pátek o půlnoci nasedám na Hlaváku do vlaku směr Budapešť, abych v sobotu ráno v 10 byla ready na velkou mezinárodní premiéru mé sestřičky a jejího podnikání malé ilustrace na Wamp Design Marketu. (Ano, mohli jsme jet se ségrou v pátek ráno, ale jak se říká, geny nevych*** a já si jako podnikatel nemohu dovolit nebýt v práci tři pátky za sebou. Jak už víme, za týden odjíždím do města, které nikdy nespí. :-) A tak vymyslím skvělý plán, jak stihnout vše! Od toho přeci noční vlaky jsou, ne?)


Když v tom mi pípne telefon: „Ségra, ty mě asi zabiješ, ale ten veletrh je až v neděli!“


„Ano, mohli jsme jet sice všichni v klidu v sobotu, ale co už?“ pomyslím si a jdu hledat naše kupé. (Ano, v mém plánu bylo jet ve vlaku v tom krásném kupé s postýlkami a lahvinkou Prosecca, ale jak již jsme si vysvětlili, dovolená se zásadně bookuje na poslední chvíli a tak na nás zbyla jen sedadla. „Takhle jsem si to teda nepředstavovala! To přijedeme jak zbití psi!“)


O 8 a půl hodiny později konečně přijíždíme na místo. Já otevřu oči a k mému překvapení jsem vyspinkaná do růžova a v kupé sama s mým cestovním parťákem. Očividně dokážu vyklidit nejen hospodu, ale i vlak. (Později se dozvím, že ostatní spolucestující to vzdali už u Pardubic. Lenička si jen natáhla nožky a postupně chlapíky palečky a občasným uchrápnutím vyšťouchala do jiného vagónu, aneb seděla (chrněla) sama v přeplněném kupé. :-))


A jak to celé dopadlo? Užili jsme si nádhernou sobotu se ségřinou rodinou a mým značně rozlámaným parťákem. Prošli jsme Budu i Pešť, dali si báječné csirke galuskával a ano, zůstali jsme v podniku jediní. Děti dostaly za odměnu krémes. A večer jsme si místo koncertu Stinga a Shaggyho sedli k jednomu stolu, otevřeli báječný maďarský Cabernet a hurónsky jsme se smáli již stokrát omletým historkám. V neděli má sestřička a její malé ilustrace udělaly díru do světa a já na ni nikdy nebyla pyšnější (A ano mám na krajíčku, jen to píšu!). A večer v autě, když jsme uháněli směr domov, jsme se všichni shodli, že se sem ještě musíme vrátit a to v plném počtu (půl divadla), protože není nic lepšího než trávit čas s báječnými lidmi na krásných místech. A naše rodina je ta nejbáječnější!


Aneb jak říká táta, děti všech mých známých se odstěhovali do jiných zemí a na jiné kontinenty, jen ty moje zůstaly v dochozí vzdálenosti. A to asi 5 minut. :-)




A co se týče Budapeště? Je málo měst, které by pro mě znamenaly tolik. Jak se procházíme městem, vybavují se mi vzpomínky na každou z mých návštěv. Vzpomínám na to, co jsem kde zažila, vypila, protančila, proběhala, nezaplatila!?! a vím, že Budapešť bude mít vždycky zvláštní místo v mém srdci, vždyť svým způsobem právě ona odstartovala mou cestovatelskou kariéru. Ale o tom lehce dekadentním výletu jindy, třeba až se sem vrátím příště. Přeci jen Budapešť je krásná a já ještě nebyla bruslit na Városligeti Műjégpálya. :-)


Szeretettel, Vaše Leni

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)