• Me, My Cat and Cabernet

Zápisky z cest: Benátky, Game of Thrones hadr!

Vydáte-li se přes půlku Evropy jednoduše popřát vše nejlepší k narozeninám Vaším nejbližším, odměna Vás zaručeně nemine. Odměnou Vám může být dojatý pohled a slzička v jejich očích, když na Vás „náhodou“ narazí uprostřed náměstí Svatého Marka, objetí, pár skleniček narozeninového Aperolu, pěkně po italsku - s velkou olivou v kavárničce na břehu jednoho z malebných benátských kanálů, luxusní večeře s ještě luxusnějším vínem a po „lehce“ strastiplné cestě, která byla sice delší, ale o to horší, konečně i zasloužená postel. No, v mém případě tedy gauč.


(Nevím, jak to dělám, ale za těch 30 let se mi nepodařilo vymanit z konce potravního řetězce mé rodiny. 12 let jsem čekala na mladšího sourozence a ejhle, byl to chlap. A ten má přeci přednost! Stejně jako kamarádky, jsou to hosté; kamarádi, hosté a chlapi; přítelové a manželé, chlapi; a konečně i synovec a neteřinka, kteří jsou sice mladší, ale jsou naprosto sladcí, a hlavně mají náš pověstný apetit. No co? Na fakt, že kuřecí stehno jsem na talíři nikdy neviděla, jsem si zvykla, a aby mi to nebylo líto, vsugerovala jsem si, že mi vlastně nechutná. Už chápete moji lehkou posedlost chicken wings? A fakt, že to budu zase já, kdo dostane černého Petra a bude spát na gauči, sedět uprostřed zadních sedadel v autě, přisuzuji čistě tomu, že jsem v rodině nejmenší. :-))


A tak tady jsem; pokouším se najít spací polohu na designové italské pohovce, neboť jak pozorný čtenář ví, jestli je maminka v něčem přeborník, tak je to v hledání těch nejkrásnějších ubytovaní (bez sarkasmu!), a ani tentokrát nešlápla vedle. Náš střešní apartmán je skvostný. Má vysoké stropy s dřevěnými trámy a skleněnými lustry z ostrova Murano, nábytek citlivě kloubí moderní vychytávky s tradičním benátským karnevalově honosným stylem a z prostorné terasy jsou vidět tisíce stříšek tohoto úchvatného města. Jenže já se převaluji z boku na bok, skládám si ruce pod hlavu a za hlavu, nohy pod pohovku i nad pohovku, a na chvilinku i musím usoudit, že dvojsedačka Flixbusu snad byla pohodlnější. A to i přesto, že jsem došla k závěru, že má-li Flixbus více místa na nohy, jak hrdě hlásí v reklamách, v ostatních autobusových společnostech se musí jezdit na stojáka! No dobře, tady trošičku přeháním. Ti, kdo mě znají, moc dobře vědí, že do kómatu upadám ještě dříve, než se mi hlava dotkne polštáře, ale spánek to tedy není nic moc.


Nespím, dle mého, ani dvě hodinky, když v tom to přijde. Hořká vůně kávy a sladký hlas mé maminky: „Leničko, vstávej, jdeme fotit.“

Já nevěřícně rozlepím oči. „Mami!?! Vždyť je šest ráno?!?“


Moji drazí čtenáři, o naší rodině toho bylo napsáno mnoho. Už víme, že trpíme jistou cestovní neorganizovaností, že milujeme velká gesta, překvapení a grandiózní dary, a že pro pár slz dojetí bychom šli světa kraj. Pravda ovšem je, že naše rodina je také a především velice podnikavá! Doslova sršíme skvělými nápady, pro které dokážeme nadchnout celé okolí. (Tímto bych ráda oficiálně poděkovala celému širokému okruhu mých známých a přátel, kteří byli nejednou, a často i ne zcela dobrovolně, těchto plánů součástí. BFF č. 1, u těch baget byla sranda, ne? :-)) Nebojíme se chytnout práci za pačesy a hlavně víme, že vždy jde spojit příjemné s užitečným. A tak se zamyslete. Je to opravdu jen náhoda, že má maminka, jedna z nejlepších svatebních dekoratérek a floristek, naplánuje oslavu narozenin právě v Benátkách, doslova Mecce snoubenců? Není...



O hodinu a půl později (sprcha, oholit, kafe, vlasy, nehty, make-up aneb pravý treatment modelky. :-)) již stojíme, v počtu já ve velké večerní s karnevalovou maskou na tváři, brácha v obleku, ségra s brašnou na make-up, mamča se dvěma fotoaparáty a čtyřmi mobily a táta s obřím svatebním pugetem, uprostřed liduprázdného náměstí San Marco. Já jsem značně rozespalá a v oné róbě si připadám jako debil („Vážně mami?“), ale když se první paprsky přehoupnou přes Basiliku Svatého Marka a pomalu začnou osvěcovat ten rozhlehlý plac, mé romantické srdíčko zaplesá. („No dobře mami, je to fakt nádhera!“) Usměju se a mám chuť se rozběhnout vstříc jemu a jako disneyovská princeznu roztočit mamčinu plesovou sukni. Kde jinde, když ne v Benátkách? (A hlavně vím, že mi ji už nepůjčí. :-))


Jenže přichází první povel: „Tak jděte hezky k sobě!“ houkne na mě a Krasoně máma.

My se s bráškou postavíme poslušně vedle sebe, nasadíme naše instagramové facy a čekáme, až vyletí ptáček.


(Co si budeme povídat, Krasoňovi se Krasoň neříká jen tak pro nic za nic, a toho rána mu to v obleku sekne náramně. A já? Tak o mé narcistní povaze již také bylo napsáno mnoho :-))


Ptáček nevyletí, zato máma ano.

„No, co to je? Stojíte tam jak kůly v plotě, jděte k sobě blíž!“ zavelí rázně.

My uděláme půlkrůček k sobě a oběma je nám jasné, že tady je něco špatně.

„Blíž!“ huláká máma.

My uděláme ještě čtvrtkrůček blíž a víme, že toto je nejen špatné, ale dokonce i nelegální.

„Podívejte se na sebe, jste snoubenci v Benátkách, úsměv!“ zkouší to po dobrém.

My se na sebe křečovitě usmějeme, a jednohlasně procedíme mezi zuby. „Sorry, ségra/brácha, to je nechutný!“

„No tak! Tvařte se zamilovaně!“ trvá na svém máma a začíná být lehce nervózní.

My se ale zamilovaně tvářit nechceme („Tohle součástí dohody nebylo, mami!“) a ani nemůžeme. Nechápejte mě špatně, na svého brášku jsem za těch 20 let vždy koukala s láskou a hrdostí starší sestry, ale tato láska k bližnímu svému je poněkud jiná než ta, která se očekává od snoubenců. A nic na tom nemůže změnit ani cvakání objektivu ani ta nehorázně kýčovitá romantičnost ranního San Marca.


„Nedělejte drama. Prostě jste modelové, berte to jako práci.“ naposledy nás zkusí přesvědčit máma. A tak se na sebe s bráchou ještě naposledy podíváme, znechuceně zakroutíme hlavou a v ten moment víme své:

Modelové tedy rozhodně nejsme! Jsme bratr a sestra. Tenhle výlet není práce, ale oslava narozenin. A hlavně jsme v Benátkách a nikoliv v Game of Thrones!


„Tak pojďte, Jamie a Cersei, jdeme na snídani!“ rozsekne situaci ségra. Mně se uleví, to modelkování teda není, co jsem si myslela, a hlavně jsem ráda, že i v naší rodině je někdo rozumný. Mrknu na ní a řeknu: "Jdeme, ty náš Tyrione! :)" A tak se všichni tři sourozenci láskyplně chytneme kolem ramen a za hurónského smíchu, ty naše GOT fórky jsou prostě skvělé, jen naši se nesmějí, protože neví, o čem se bavíme, se vydáme směr kafíčko a croissant. Vždyť jsme v Itálii!



Moji milí čtenáři, "pokud si myslíte, že tohle může mít šťastný konec, tak jste asi nedávali pozor!" (Ramsay Bolton)


Po krásném rodinném víkendu je tady neděle, den odjezdu. Já pro změnu vstanu v šest, abych si užila svůj tradiční dovolenkový běh. A navíc jsme se dohodli, že vyrazíme brzy, abychom domů dorazili v rozumný čas. Přeci jen v pondělí všichni musíme obstarat naše businessy. :-)

V 6:30 vybíhám. Ranní Benátky jsou tak nádherné, že se v nich ztrácím. A to doslova.

Dobíhám zpět o půlhodinku později než jsem slíbila. (Ale mám krásné fotky, kdo má foto Rialta bez jediného človíčka?)

Vypravujeme se k odchodu.

Ségra si vzpomene, že nutně potřebuje ten prstýnek, který včera viděla v obchodě na druhé straně města.

Stále máme dobrý čas a tak napíšeme paní domácí, že check-out uděláme v 11:00 a ne v 10.

Paní domácí je s tím v pohodě a my jdeme pro prstýnek.

Obchod s prstýnkem má pauzičku.

Čekáme.

Po půlhodince obchod otvírá, my kupujeme prstýnek a vydáváme se zpět. Musíme pohnout, aby tam paní domácí nečekala.

K apartmánu přibíháme splavení v 11:02. Paní domácí tam není.

V 11:15 paní domácí píše, že se omlouvá, že dorazí v půl.

Ve 12:00 přichází paní domácí. (No jo, Íčka!!! :-))

Ve 12:30 opouštíme apartmán a jdeme směr nádraží. My, děti, chceme jet vaporettem. Máma říká, že nádraží je, co by kamenem dohodil a že půjdeme pěšky. Navíc lístek na vaporetto stojí 7 éček a to je zbytečné, obzvláště krát pět.

Nádraží je, co by kamenem dohodil, ale vzdušnou čarou a že v Benátkách je to k*** rozdíl! (Maminko, ty kanály a mosty!)

Proplétáme se malými uličkami narvanými turisty.

Turisti na nás koukají nevraživě; máme s sebou 5 batohů, fotbalovou tašku, jeden obrovský puget o průměru 80cm v kýblu, jeden pytel s oblekem, jeden pytel s večerními šaty a jeden loďák na kolečkách. (Mamča si vážně neumí zabalit!)

Sluníčko svítí. Je nám vedro.

Krasoň tahá loďák přes všechny mostky. Je mi ho líto.

Z Krasoně teče. (No jo, fotbalista, ten nic nevydrží.)

„Ukaž brácha, dej mi ten loďák na chvíli.“ nabízím svou pomoc. (Jsem sice nejmenší, ale mám největší ramena. :-))

Přebírám loďák.

Loďák má asi 150kg.

„WTF, mami? Co tam, prosím tě, máš?“ vysoptím (Dracarys hadr!). Maminka se na mě podívá. „Jsem s sebou vzala pár svícnů.“ řekne s nevinným úsměvem.

„Ty s sebou vezeš do Benátek svícny? To jich tam máš deset? Ten kufr má asi tunu!“ nestačím se divit.

Maminka se nafoukne a uraženě řekne: Ne, zabalila jsem 16 zlatých svícnů a černých svíček, abych klukům mohla připravit narozeninovou večeři a měli to hezké! No uznej, že do toho apartmánu by se to hodilo, ještě s tou svatební kytkou.“

Já na ni nevěřícně koukám, ale musím uznat, že hodilo. Je prostě ve své práci skvělá! Kdybychom to byli bývali věděli, mohli jsme večeřet doma a ne v restauraci. Ale o tom to přeci není!!! Chytnu se za hlavu a nevím, zda mám řvát a nebo plakat a nebo ani jedno, neboť na nádraží je to stále kus cesty.



A jak to celé dopadne?


Na nádraží dorazíme zhruba okolo půl páté. Vlak nám ujede před nosem a tak máme dobrou hodinku než pojede další, což nám vlastně nevadí, protože jsme od rána nic nejedli. Vlakem se svezeme jednu zastávku (asi 5 minut), pak se ještě projdeme 20 minut na parkoviště, nasoukáme se do auta, já samozřejmě sedím vzadu uprostřed, a vydáváme se směr domov.


A tak tady jsem, jsou tři ráno, já zabouchnu dveře od bytu, batoh mi sjede sám po ramenou, ani si nesvlíknu kabát, naliju si víno, sesunu se do křesla a na hlas si oddychnu: „No ty v***, to byl zase výlet! Opravdu Game of Thrones hadr!“


S láskou, Vaše Leni

Druhá svého jména, Královna vybroušeného ostrovtipu, Milovnice vysokých podpatků a dobrého vína a Matka jedné rozmazlené kočky.


Tak už víte, proč jsem do těch Benátek jela? Protože jsem věděla, že maminka chce nafotit "snoubence" na San Marcu, protože Krasoňová jet nemohla, a protože GOT je sice síla, ale pořád lepší než Oidipus! :-)

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)