• Me, My Cat and Cabernet

Zápisky z cest: Benátky, Budapešť hadr!

O mé rodině a našich dobrodružstvích toho bylo napsáno mnoho. Vzpomeňme si na cestu do a z Lisabonu, na business trip do Budapeště či na výlet do New Yorku, který ovšem prošel tvrdou cenzurou, jelikož jak se říká, každá historka má na své vyprávění čas. Naše rodina ovšem kromě cestovní neorganizovanosti trpí i lehkou megalomanií.


Moje dětství bylo plné bujarých rodinných oslav, pugetů růží, darů, které vhánějí slzy dojetí do očí, překvapení a grandiózní gest. Naše Vánoce nikdy nekončily rozbalením dárků na Štědrý večer, neboť tatínek pro nás vždy měl schované malé překvápko na ráno a my se se sestřičkou nemohly dočkat, jaký sběratelský kousek to bude tentokrát. (Zde prosím pěkně nemluvím sarkasticky, za ta léta máme docela slušnou uměleckou sbírku.) Na tábor jsme vždy dostávali koresponďáky s kreslenými panenkami od maminky, ze kterých se stala sbírka snad ještě cennější, a těšili jsme se až dorazí tradiční balíček plný sladkostí, protože jsme také rodina dosti nenažraná. Když jsme byly se sestrou ve svých 17/19letech vyslány do světa, maminka dlouhé večery proseděla u šícího stroje, aby nám k Vánocům ušila deky se všemi našimi fotkami z hor. (Dík mami, prořvala jsem tenkrát celou noc!!!)


Jenže! Když se tyhle dvě vlastnosti spojí dohromady, vzniká kombinace doslova vražedná. A tak tady jsem, jsou tři ráno, já zabouchnu dveře od bytu, batoh mi sjede sám po ramenou, ani si nesvlíknu kabát, naliju si víno, sesunu se do křesla a na hlas si oddychnu: „No ty v***, to byl zase výlet, Budapešť hadr!“


A jak to celé bylo?

(Moji milí čtenáři, pohodlně se usaďte, zhluboka se nadechněte a doporučuji si psát poznámky, protože i já se v tom výletu trochu ztratila a to i doslova, ale nepředbíhejme. :-))


Dva týdny do odjezdu

Maminka přichází s nápadem vzít tatínka jako překvapení k narozeninám do Benátek, před 25 lety tam oslavili 10 výročí svatby.

Složení výletu: máma, táta, brácha (Krasoň) a bráchova přítelkyně (Krasoňová).


10 dní do odjezdu

Složení výletu se mění: Krasoňová ze studijních důvodů nemůže jet, přeci jen letos maturuje a musí se připravovat na přijímací zkoušky na VŠ. (Já tedy nechci nic říkat, ale nevím, zda ze studijních důvodů, či po oficiálním představení našich rodin na maturitním plese. Přeci jen vybroušený ostrovtip máme všichni, obzvláště po pár lahvinkách vína :-))

Maminka mi volá, zda pojedu místo ní já.

Já se koukám do diáře a odpovídám, že odjet nemohu.


9 dní do odjezdu

Maminka mi volá, jestli nepojedu.

Já opakuji, že zrovna čtvrtek a pátek si nemůžu brát volno a že nikam nejedu.


8 dní do odjezdu

Potkávám maminku před barákem.

Ptá se, zda s nima pojedu.

Já se omlouvám, že odjet nemohu.


7 dní do odjezdu (čtvrtek)

Volá mi mamka, zda tedy jedu.

Já jí opakuji, že opravdu nejedu.

Volá mi Krasoň, ať jedu.

Já vysvětluji, že nikam nejedu.


Pátek (šest dní do odjezdu)

Máma mě prosí, ať jedu.

Bráška mě rovněž prosí, ať jedu.

Já opakuji, že nejedu.

Začínám váhat.


Sobota ráno (pět dní do odjezdu)

Mamka jde náhodou kolem mého bytu s luxusní snídaní.

Maminka mi nese koláč.

Maminka se pokoutně ptá, zda nepojedu.

Já jí prokoukávám a odpovídám, že nejedu.

Pro jistotu googlím ceny letenek. („Tak v pátek večer tam, to bych zvládla.“)

Vidím ceny letenek.

Je to jasné, nikam nejedu.


Sobota odpoledne

Volá Krasoň, ať jedu.

Já trvám na svém a nejedu.

Volá máma, ať jedu.

Já nikam nejedu.

Ale...

Googlím vlaky a autobusy.

„Vida, noční bus je levnej, vyrazím ve čtvrtek po práci a v pátek ráno jsem tam jak na koni.“ přemýšlím.

„Nee, Leni. Nikam nejedeš, musíš makat!“ přesvědčuji sama sebe.

„No tak páteční hodiny přesunu na jiné dny. To by šlo.“ začínám plánovat.


Neděle ráno (tři dny do odjezdu)

„Ne! Nejedu!“ říkám si a jdu si radši zaběhat.


Neděle poledne

Vyplavují se mi endorfiny: „F*** it, jedu.“

Píšu krasoňovi: „Hele, tak já jedu, ale neříkej to našim. Bude to jako překvápko. Super, ne?“

Kupuji lístek na autobus.

„Jeduuuu!“


Pět minut po koupi lístku

Píše mi ségra: „Leni nevadí, když pojedu místo tebe? Manžel pohlídá děti.“

„Vážně?“ chytnu se za čelo. „Nevadí, ségra. Já jedu taky, mám lístek na bus. Překvápko!“ odepisuji a doufám, že naši nechtějí jet Fiatem 500.

Takže. Máma jede.

Ségra jede.

Brácha jede.

Táta jede, jen neví, kam jede.

Já jedu. Naši nevědí, že jedu.


Neděle večer

Ségra má nemocného synka, nikam nejede.

Volá máma, zda pojedu místo ní.

Já říkám, že nejedu, ale přitom jedu.


Pondělí ráno (dva dny do odjezdu)

Ségřin synek je zdravý.

Ségra jede.


Pondělí odpoledne

Ségřina dcerka je nemocná.

Ségra nejede.

Volá máma, ať jedu.

Opakují jí po stopadesáté, že nejedu, ale my už víme, že jedu.


Úterý ráno (den do odjezdu)

Píše máma, ať jedu.

Říkám, že nejedu a protože úspěšně nadělávám páteční hodiny, padám na hubu a přemýšlím, že nepojedu.


Úterý brzké odpoledne

Táta je nemocný.

Nikdo nikam nejede.

Píšu Krasoňovi: „WTF, ono se nejede?“

Krasoň nic neví, prý se jede.

Píšu mámě, jestli se jede.

Máma píše, že se asi nejede.

Já na to se***, mám svůj lístek a jedu.


Úterý pozdní odpoledne

Ségřině dcerce je lépe.

Ségra možná jede, ale pojede se mnou.

Nemám nikomu říkat, že jede a koupit jí lístek.

Tetelíme se: „To bude překvápko!“

Kupuji lístek.


5 minut po koupi lístku

Ségřina dcerka má ještě kašel.

Ségra má výčitky a nikam nejede. ("No co, existuje horší způsob, jak utratit litr.")


Středa ráno (den odjezdu)

Máma volá, že se jede a jestli fakt nejedu.

Já odpovídám, že "opravdu" nejedu.

Krasoň píše, že se tedy jede a ať hlavně přijedu.

Já píšu, že přijedu, ale ať hlavně neříká, že přijedu.

Píše ségra, že jede, ale ať hlavně neříkám Krasoňovi, že taky jede.

Začíná mi tikat oko.

Studenti se mě ptají, co se děje.

Já vysvětluji, co se děje.

Studenty můj příběh neuchvacuje. Ptají se, zda opravdu pojedu 12 hodin busem kvůli dvou dnům v Benátkách a narozeninovému přání.

Já mám stále tik v oku. Párkrát tedy zamrkám/zatikám a nechápavě, lehce roztřeseně, ale rezolutně prohlašuji, že „Nevadí, já jedu!“


Středa poledne

Máma, táta a Krasoň jsou již skoro na odjezdu.

Já jedu.

Krasoň ví, že jedu.

Máma a táta neví, že jedu.

Ségra jede. (Možná, stále má výčitky!)

Nikdo, kromě mě, neví, že jede.

Dior prodlužuje svou výstavu...


Moji milí čtenáři, asi se ptáte, kde se tady do p*** vzal Dior. V Londýně se koná výstava Christiana Diora. Jakmile jsem se o výstavě dozvěděla, okamžitě jsem věděla, že ji musím vidět. (Má drahocenná BF, ona ví, o kom mluvím, nedělám si srandu!!!) A protože jsem věděla, že nikdo by tu krásu neocenil více než moje sestřička, pozvala jsem jí s sebou. A protože jsem věděla, že maminka by byla smutná, kdyby jsme ji nevzaly také, tak jsem ji pozvala také. A protože, jak jste již pochopili, u nás v rodině je ta domluva trochu složitější, než jsme se domluvili na termínu, Dior byl vyprodaný do posledního lístku, což tedy trvalo asi tři dny, a já (A ano, má drahocenná BF, nedělám si p***.) to oplakala a od té doby každý den kontrolovala, zda se mi nepodaří ulovit alespoň jeden lístek. A ano, stačil by jen jeden jediný, neboť když jde o Diora neznám sestru ani matku. :-)


Píšu ségře, kdy může jet na Diora.

Píšu mámě, ať mi řekne, kdy může jet na Diora.

Ségra píše, že se domluvíme v buse do Benátek.

Já píšu, že v žádném buse se domlouvat nebudeme, ať mi dá termín na Diora.

Máma píše, že akorát nosí věci do auta, že mi to řekne později.

Já si trvám na svém a chci datum na Diora!!!

Zběsile obnovuji stránky Diora a koukám, jak mi mizí lístky pod rukama.

Máma píše, že budou vyrážet a že mi napíše, až budou v klidu v autě.

Ségra posílá termín na Diora.

Já jsem uzlíček nervů a bombarduji mámu smskami, ať to datum potvrdí.

Máma nereaguje.


Středa pozdní odpoledne

Poslední hodina přede mnou, jsem roztěkaná, stále v nervu z Diora, naprosto vyčerpaná a začínám býti nemocná.

Rozhoduji se zrušit trénink. Přeci jen ještě musím vyprat a zabalit a hlavně se potřebuji pořádně vyspat, protože těchto pár dní byl masakr a zítra bude dlouhý den; 12 hodin v práci a 12 v buse!

Volá mi táta.

„Co se děje? Jste ok?“ vybafnu do telefonu.

Nevolá táta, volá máma.

Máma je podezřele milá.

„Leničko, zlatíčko, co děláš?“

„Jsem práci. Nemohu se vybavovat.“ odbydu jí. „Zavolám až skončím. A pošli mi, kdy můžeš.“

„Leni, počkej. Kdy končíš?“ ptá se mě a začne vysvětlovat situaci...

Poslouchám, co říká.

Nevím, zda mám řvát a nebo plakat.

„No to mě p***! WTF? Je tohle normální?“ začnu se vztekat. „Prostě jí řeknu, že jí tu kabelku dovezu v pátek ráno, že opravdu není potřeba, abych teď v sedm večer sedla do auta a jela na hranice s její taškou! Jenže to bych zkazila překvapení, a když už jsme došli až sem, byla by to škoda, a tu kabelku bych jí na hranice musela vést stejně.“ rozčiluji se v hlavě a nakonec souhlasím.

„Děkuji, jsi zlatá.“ řekne máma mile a dodá „Alespoň budeš mít o čem psát. :-)“

„Vážně mami? Jako by toho nebylo dost.“ postesknu si a dojde mi, že máma vlastně nic neví.


(A ráda bych upozornila všechny, že je omezený počet „laskavostí“ hraný na tuto kartu!!!)


Sedám do auta a jedu na hranice.

Nadávám jak špaček a vím, že každý zdolaný kilometr znamená alespoň 10 či 100 prodaných lístků na Diora. A také vím, že za 24 hodin tuto cestu budu absolvovat znovu.


A jak to celé dopadlo?


Čtvrtek 22:50

Máma, táta a Krasoň jsou v Benátkách, posílají mi krásné fotky a píšou, že je mrzí, že tam nejsem také.

Já a sestra jsme na Florenci.

Nasedáme do busu.

Autobus je poloprázdný.

Já upadám do kómatu, ještě než vyjedeme z Prahy. Tak tu cestu jsem již stejně viděla :-) a probouzím se krásně vyspinkaná ve slunné Itálii.

Ségra na mě kouká a nevěří svým očím? „Ty si jako chrápala 10 hodin v kuse? Já nezamhouřila oko.“ povídá.

Já jí chci odpovědět, že asi teda není unavená, ale pak si uvědomím, že říkat to matce od dvou dětí a majitelce dvou podniků, asi není to pravé, a tak svou poznámku polknu a nechám si vyprávět, co se dělo cestou; jak jsme ve tři ráno nenaložili cestující, protože neměli doklady, že řidiči jedou jak draci a nestaví, a to ani na čůrání, a že v buse sice záchod je, ale jednak je ke konci cesty trochu plnější a druhak na něm nesvítí světlo, ale že navigace ukazuje, že do Benátek přijedeme o půl hodiny dříve, takže značka ideál. (Píšu Krasoňovi, ať začne sdílet polohu.) A nebo jsme si to myslely, řidiči sice jeli jak Fittipaldi a nahonili dobrou půl hodinku, ovšem tu se jali využít jako UBER pro své kolegy autobusáky a známé, a tak do Benátek přijíždíme o hodinu později. (Píšu Krasoňovi, ať nesdílí polohu a co do sakra dělá hodinu u Doppelganger? No jo, zkoušel si oblek! Krasoň!)


Obě vybíháme na toaletu (Konečně!) a dáváme se řádně do kupy na to shledání století. (Když už máme ten MAC v kabelkách, kde jinde ho nanášet než na nádražních hajzlech?)

Konečně se vydáváme směr San Marco.

Krasoň sdílí polohu.

My se blížíme vaporettem, kocháme se nádhernými výhledy a obě jsme plné očekávání. „Jak se budou tvářit? Budou plakat?“ chichotáme se a už vystupujeme na nábřeží.

Kvapnou chůzí jdeme směr bráškova poloha.

„Hele, ten manekýn si snad zase zkouší oblek? On se mi zasekl na místě.“ koukám do telefonu jako vrána, zkouším refreshnout stránku a zběsile ťukám na tu jeho hlavičku na mapě.

Krasoňova halvička se nehýbe.

Panikařím.

V tom ségra řekne: „Leni!“

Já zvednu hlavu a najednou tam všichni stojíme.

Narazíme na sebe, opravdu náhodou, uprostřed náměstí San Marco. (Krasoňovi se vybil mobil).

"Všechno nejlepší, tati!" vyhrkneme se ségrou a už se všichni objímáme a někteří z nás i slzičku uroní. Maminka a tatínek jsou zcela beze slov a já se usmívám vím, že těch (vlastně) 13 hodin v buse za tenhle moment stálo! „Dobře ty, Leni!!“



Moji drazí čtenáři (vy sarkastičtějších povah dále nečtěte), pravda je, že když se mě studenti ptali, jestli vážně pojedu celou noc v buse kvůli dvěma dnům a narozeninovému přání, já jsem skutečně měla tik v oku. A s každým tikem se mi před očima promítla jedna z těch nádherných a nezapomenutelných chvilek mého dětství. Pravda je, že to nebylo kvůli jednomu narozeninovému přání, neboť Krasoň měl narozky také. Pravda je, že když jsem mamče po dvousté (Tento článek jen jen slabý odvar skutečnosti. :-)) musela říct, že s nimi nikam nejedu, pokaždé mi to tak trochu zlomilo srdce. Pravda je, že možná to bylo PMS, možná nadcházející jarem, totálním vyčerpáním, vyplavenými endorfiny a nebo jedním z těch chytrých článků (Vzdělávám se nejen businessově. :-)), ale celou tu dobu jsem věděla, že na světě je jen pár lidí, kteří tu pro mě vždycky byli a budou. Těch pár lidí, které miluji a oni milují mě, a já nechci zameškat jedinou chvíli, kterou s nimi mohu strávit (Obvzláště v Benátkách u Aperolu :-)), protože život mě naučil, že každý z těch momentů, může být ten poslední. Těch pár lidí, pro které bych šla světa kraj, (i když jen říci všechno nejlepší), protože za ten pohled v jejich očích, i ta cesta Flixbusem, prostě a jednoduše stojí!



A tak Vás vyzývám, moji milí čtenáři, zamyslete se, pro koho byste šli světa kraj Vy? Už to víte? Tak neváhejte ani minutku a dejte jim to vědět, i třeba v méně grandiózním gestu. :-) Kdy jindy? Vždyť dnes je první Máj, je lásky čas.


XOXO, Vaše Leni


A pokud si myslíte, že to byl výletu konec, nebyl. #MOREISCOMING, protože #AMOTHERALWAYSPAYSHERDEBTS. Takže na viděnou v příštích Zápiskách z Cest: Benátky, Game of Thrones hadr!

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)