• Me, My Cat and Cabernet

Zápisky z cest: Barcelona a budget

První dovolená s novým cestovním parťákem, ať už je to přítel, kamarádka, kterou znáte 20 let či prostě jen spolucestující, s sebou nese spoustu otázek. Budeme si rozumět? Nebudeme se hádat? Budeme chtít vidět ty samé věci a navštívit ta samá místa? Ale co si budeme povídat, nejzásadnější otázky jsou, jak to bude se záchodem a zda se sladíme finančně.


A tak tady jsem, balím na mou vytouženou cestu do Barcelony, kam se chystám s kamarádem, se kterým nejenže se zas tak dlouho neznáme, ale navíc jsme odlišných profesí, zájmů, povah i národností. Jenže na mě si jen tak někdo nepřijde. Jednak jsem hlava mazaná a druhak jsem ostřílený cestovatel a vím, že je dobré si některé věci stanovit předem (a na toaletu zásadně chodit s hrající hudbou :-)). A protože jsem cestovatelsky při chuti, plánů mám na dva životy dopředu a jako OSVČ neznám placenou dovolenou, požádám mého parťáka, zda bychom mohli jet „budget“. Co ovšem nevím, je, že v něm probudím jeho rozvinuté německé sociální cítění (Už zase!!!) a pojedeme skutečně budget!


K snídani si dáváme na půl jablko. „Skvělé! Takhle se mi to líbí.“

K obědu se dělíme o croissant „Vida, nejenže ušetřím, ale ještě to bude první dovolená, na které zhubnu.“ tetelím se.

K večeři si dáváme pár vynikajících španělských oliv (Párem rozumějte dvě!) a já se plácám po rameni, jak jsem to skvěle vymyslela. „Teda Leni, ty si vážně hlavička!“ mumlám si pod fousky, když v tom zamumlá i můj žaludek. Má hlad.

Druhý den si k snídani dopřáváme každý půl hrušky a já mám stále hlad. „Tak si dáme něco k obědu, vždyť Němec musí mít hlad taky, je to přeci chlap.“ pomyslím si a už se těším na pořádný dovolenkový oběd ideálně i s Aperolem.

K obědu dostávám banán a začínám lehce panikařit. „To jsem tak nenažraná?“ přemýšlím. „On snad nemá hlad? Jak je to možný?“ Z žaludku se mi linou zvuky, jak kdyby se v něm pářily velryby a já pečlivě stražím uši, zda to kručí jen můj žaludek a nebo i jeho. (Kručí jen ten můj!) Brzy se nedostatek cukru začne projevovat i na mé psychice. Začnu propadat beznaději. Chvíli dokonce se i přistihnu, jak si okusuji kůžičky u nehtů a chvíli ze zoufalosti googlím, co znamená v němčině „budget“. Já cestováním budget myslela, že nebudeme jíst snídaně, obědy a večeře v michelinských restauracích a ne, že nebudeme jíst vůbec!!!


Toužebně koukám po všech restauracích na Las Ramblas, v duchu proklínám sebe („Cestovat budget? Si normální?“) a pak celé Německo („Ať si to svoje sociální cítění strčí někam!“), a už mám skoro na krajíčku, když v tom mi svitne naděje. Dojdeme na známý trh Mercado de La Boqueria a rázem jsme obklopeni stánky plnými čerstvého ovoce, zeleniny, oříšků a laskomin a pulty s libovým masem, rybami, sušenou šunkou a sýry. Tržištěm se linou vůně všech možných pokrmů a tradiční španělské paelly. Mně přestanou téct slzy a začnou téct sliny („Ach, ten Pavlov!!!“) a rozhoduji se využít své šance. „Já jsem si vždycky přála ochutnat pravou paellu.“ řeknu s nevinným a lehce nešťastným úsměvem. O pár minut později si již lahodně vonící paellu neseme na lavičku, samozřejmě jednu na půl, a já jsem blahem bez sebe. („Teda ještě by to chtělo Aperol.“ :-))


Jenže!!! Jen si každý dvakrát zobneme, přichází k nám anarchista. Anarchista nám sdělí, že je anarchista, že žije mimo systém a že již tři dny nejedl. („Já snad ano?“) Má prý hlad („Welcome to the club, buddy!“) a od nás by bylo hezké, kdybychom mu pomohli. Anarchista nasadí ještě nevinnější a nešťastnější pohled než já a vypadá opravdu děsně! („Co si budeme povídat, já vypadám skvěle, neboť musím mít dole tak 10kg.“) Ten vyhublý malý potetovaný chudáček však v Němci vzbudí ještě větší sociální cítění a já už jen koukám, jak se mi má paella vzdaluje a putuje k nataženým anarchistickým rukám. A to i s jedinou krevetou na vršku!!! Krevetu bych samozřejmě nesnědla a nechala jí Němci, je to přeci jen chlap a já neměla náladu jí louskat špinavýma rukama, ale sociální cítění/necítění, anarchista si ji nezasloužil! Stejně chtěl určitě prachy a ne rozjedenou paellu, kterou hodí do prvního koše!!! Chvíli se vztekám a nakonec definitivně rezignuji...


...je lednové odpoledne v mé vytoužené Barceloně a já jsem nešťastná! Mám hlad, je mi zima, fouká ledový vichr, v nohách mám asi 30 kilometrů a při prvním pohledu na Sagradu zcela upřímně nevím, zda mám z nízkého obsahu cukru v krvi vidiny či co jako má být, ale o tom si ještě povíme. A tak udělám, co Češi v těžkých chvílích dělají a odejdu na pivo. („Když už si teda na budget dovolené nemůžu dát Aperol!“)


Během chvíle již sedíme v krásném útulném bárku, když v tom se na mě Němec podívá a řekne: „Tak si dáme pivo na půl?“


„PIVO NA PŮL!?!“ prolítne mi hlavou. Ta slova ve mně vyvolají pravé zděšení („Jako o paellu se podělím, ale o pivo?!?“) a probudí mé nefalšované češství: hrozivě svraštím obočí, vyvalím oči a naprosto nekontrolovaně, v rozmezí třech oktáv a ke zděšení Němce, barmana i ostatních návštěvníků baru vyhrknu: „O PIVO SE TEDA DĚLIT NEBUDU!!!“


Němec se očividně lekne, ale pak se usměje, kývne na (vystrašeného) barmana a objedná nám Aperol, rovnou pro každého dva, a všechny tapas z jídelního lístku.


Za okny fouká studený vítr, La Sagrada je taková, no o tom si ještě povíme. (Co na ni říkáte Vy?) My sedíme v teplíčku v krásném baru v mé vytoužené Barceloně, stůl se nám prohýbá pod vyhlášenými španělskými dobrůtkami, v břichách nás hřeje Aperol a já vím, že dovolená konečně může začít (a že budu zvedat ceny, protože to cestování budget mi teda opravdu nesvědčí! :-))


S lásku, Vaše najedená a spokojená Leni

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)