• Me, My Cat and Cabernet

Trilogie o frustracích: Frustrace první z (nedostatku) talentu

Updated: Mar 9, 2019

Nedávno se mě někdo ptal, co jako z toho Instagramu mám. Nemusela jsem se dlouho rozmýšlet a rovnou jsem řekla, že pěknou depku. Rozhodla jsem se o tom napsat článek a jak jsem tak psala, krásnou dedukcí hodnou Sherlocka Holmese, jsem došla k závěru, že má frustrace z Instagramu začala dávno předtím než nějaký Instagram (a internet vůbec) byl, již v mateřské škole.


A takhle nějak to bylo:


Dříve či později si dítě začne uvědomovat, že ne všichni jsou stejní, někteří jsou vyšší, někteří menší, někteří jsou hubenější, macatější, hezčí, ošklivější a nejinak je tomu i s produkty jejich činnosti. Někdo dokáže postavit hrad z kostek, jiný dokáže vyzpívat tři oktávy a pak jsou ti, kterých obrázky vždy visí na nástěnce. Možná proto, že jejich koně vypadají jako koně (a nikoliv jako dva válce se čtyřmi kůly místo nohou), jejich obtisky podzimního listí vypadají jako podzimní listí (a nikoliv jako paleta vesnického rádoby malíře po čtyřech rumech a pěti zelených) a jejich sněhuláci vypadají jako sněhuláci (a nikoliv jako olympijské kruhy a naopak). Mé obrázky na nástěnce nevisí, nikdy! „Ale to se přeci časem naučím, vždyť má starší sestra kreslí krásně. Za dva roky budu i já mít obrázky na nástěnce.“ pomyslím si a zůstávám v klidu.


O dva roky později se ukáže, že ani sourozenci nejsou stejní. Má sestra kreslí ještě krásněji a já? Musím ji uplácet, aby mi nakreslila šaty na vystřihovací panenky. Přeci její princezny nemohou mít šaty doslova jako Sissi a ty moje jako Z pekla štěstí, spíše tedy jen z pekla. (Toto zklamání prožiju ještě o pár let později, když budu toužebně čekat na to až mi vyrostou prsa. „Za dva roky je budu mít jako ségra (mnozí by si mohli myslet, že je z Dejvic :-)).“ O 18 let později budu stále nosit košíčky velikosti B :-))


Den po mých 10tých narozeninách si mě zavolá maminka a sdělí mi, že už jsem velká holka a že tedy určitě pochopím, že mým „krásným“ výtvorům by možná bylo lépe v krabici než v kuchyni na poličce. Přeci jen k nám chodí návštěvy, ona má vydesignovaný byt a v zásadě nikdo se nechce dostávat do nepříjemných situacích. „To jste koupila v Jedličkově ústavu? To je od Vás hezké...“ Samozřejmě i já musím dát mamče za pravdu neboť jsem pouze trochu nenadaná a nikoliv slepá. A tak můj keramický beránek (bílá koule), západ slunce nad horami (značně abstraktní) a vodovkami malovaná idylická chata (v dosti Picassovském stylu) končí v krabici. K mému překvapení na poličce zůstává jen tuží malovaný portrét maminky ve skleněném rámečku přelepený kobercovkou á la pasparta, který vypadá jak zobrazení Trnkovy nejhorší noční můry. Možná proto, abychom nechodily tajně na sušenky, a že to funguje!!!


Čas plyne dál, má sestra se stává hvězdou Domu UM a prodává své keramické sošky za těžké prachy. (Litr před dvaceti lety nebyl, co je dnes!) Já s keramikou záhy skončím, protože vyrobit po stopadesáté neforemný asi popelník je značně frustrující a vlastně i škoda hlíny. Maminka se stává vyhlášenou dekoratérkou a floristkou. Se ségrou jí občas pomáháme. Sestra zdobí věnce a výlohy a já nosím krabice. A já? Načítám beatniky, Evžena Oněgina ve třech jazycích a po nocích listuji slovníkem, překládám si texty písniček, raduji se z nově objevených přísloví, idiomů a jakýchkoliv jazykových vychytávek, a to, že neumím kreslit je mi zcela u pr***. (Na výtvarku si pro jistotu sedám vždy vedle mé BFF č.1 a zátiší kreslím dle ní a nikoliv dle předlohy. Princip perspektivy a stínů teoreticky chápu, ale prakticky? Mé ruce ne.)


No možná to mé nenadání na mně nějakou újmu zanechalo :-) Začala jsem sbírat pastelky...

Později objevím kouzlo cestování a na výlet do USA dostanu i svůj první digitální foťák. Fotím jak smyslů zbavená asi jako všichni, když poprvé uvidí NYC, a těším se, až si to všechno večer prohlédnu, přeci nebudu plýtvat baterku. Jakmile ale spustím prezentaci, dostaví se šok! Empire State Building, Chrysler, Rockefeller, Socha Svobody a vlastně celý New York vypadají jak šikmá věž v Pise. „Vážně?“ pomyslím si a po dlouhé době ucítím ten starý známý pocit frustrace.


Během následujících let mi bude tisíckrát (často i velmi frustrovaně) vysvětlováno, že tam je obrazovka a na ní je mřížka, dle které hranatý mrakodrap nelze než vyfotit rovně, že si mohu nastavit světlo, vše přiblížit, oddálit, zaostřit a já se budu pokoušet fotit ze všech úhlů, budu foťákem točit, něco mačkat, přibližovat, zarovnávat, čekat bez hnutí na ten správný moment, ale pokaždé když cvaknu, tak má foto bude tak trochu šejdrem. „No co? Holt si z toho udělám trademark a radši budu posílat pohledy!“ pokrčím rameny a ambici fotit nadobro vzdám.



A tak si vesele a spokojeně budu žít dál, pro jistotu nebudu fotit turisty, vystřihovací panenky si koupím od své sestřičky, protože se z ní stane jedna z nejlepších ilustrátorek v Čechách, po nocích budu stále listovat ve slovníku, psát svůj blog a mé nenadání bude trápit tak maximálně mé studenty, když se budou (marně) snažit uhádnout, co jim kreslím na tabuli! A to jsem se značně zlepšila :-) Frustrace zmizí a to přesně do chvíle, kdy objevím Instagram!




©2018 created by me, written by me, loved by you :-)