• Me, My Cat and Cabernet

BBOD: Kapitola 1., „Nepřipravená“

Updated: Mar 10, 2019

Jak čas plyne, život se vrátí zpět do normálu. Žádné drama, žádné slzy, jen rutina všedního dne: vstát ve čtyři, abych nakrmila Mícu, která mě neúprosně budí kousáním do vlasů, sprcha, kafe, do práce, z práce, běhat, tu a tam na drink a o víkendu do města, z města, na kruh, na tyč, na taneček, prostě být neustále v pohybu (a nemít čas přemýšlet...)


A pak přijde den, kdy sluníčko svítí více než obvykle a hudba v mém autě hraje hlasitěji než obvykle a první tón si najde cestu z mých úst. A tak tady jsem: zpívám (řvu), tančím (vypadám, jak kdybych měla epileptický záchvat) a jedu (trošku rychleji než by se mělo) v autě a vím, že jsem zase šťastná.


Také vím, že jedu trochu pozdě na pracovní oběd nebo spíše pracovní kávu s jedním z mých starých (dospělých) studentů. Konečně dorazím na místo a okamžitě ho spatřím. Stojí přesně uprostřed velmi špatného food courtu ve velmi špatném (přesto mém oblíbeném) nákupním středisku. Uvítá mě zářivým úsměvem Toma Cruise a mně je jasné, že se vlastně nic, snad krom decentního strniště na jeho tváři, nezměnilo. Pamatuji si ho jako vzorného studenta, milujícího manžela a skvělého otce, který nyní potřebuje poradit s výběrem gymnázia pro syna.


Posadíme do jedné z těch takzvaných luxusních kaváren s koženými křesly, okoralými dorty a předraženou kávou ke stolku přesně mezi typické návštěvníky těchto podniků. Po pravici sedí muž s pečlivě nakrátko ostříhanými a nagelovanými vlasy, jedním notebookem, dvěma mobily, espressem, opranými džíny, Ferrari polotrikem a DG páskem. Po levici pak dvě dámy blíže nespecifikovatelného věku, zaměstnání či stavu popíjejí bílé víno, což vzhledem k tomu, že je půl jedenácté dopoledne považuji za naprosto skvělé. Objednáme si kafe a po krátkém zdvořilostním „Jak se máte?“ a „Co je nového?“ se pouštíme do hovoru na téma osmiletých gymnázií. Sama sebe překvapuji, co všechno vím, porovnávám jednotlivé školy na základě lokality, přístupu ke vzdělávání, pedagogického sboru, škály nabízených předmětů a jazyků. „Teda Leni, dobře ty.“ pomyslím si a jsem na sebe pyšná. Když v tom se na mě student podívá a řekne: „Leni, pomilujeme se v kabinkách?“



Akorát se chystám mu říci o škole se skvělým sportovním programem, nadechuji se a otvírám pusu, když si uvědomím, co jsem to slyšela. Z ničeho nic, z čista jasna, uprostřed naší konverzace, uprostřed téhle kavárny, tohohle nákupáku, najednou mi to dojde. Zůstávám na něj zírat jak opařená, cítím jak mi doslova lezou oči z důlků a rudnou tváře. (Kdybych byla kreslená postavička, teď by mi určitě vzplála hlava.) Najednou se celý svět (včetně mého mozku) zpomalí, já zavírám ústa a dochází mi, že budu muset zareagovat. Jediné, co mám nyní na mysli je však velké „What the f***?!? (Kéž bych byla kreslená postavička a mohla prostě a jednoduše zmizet, puffff!) Podívám se k vedlejšímu stolu, kde dvě dámy stále popíjejí víno. „Sakra, teď bych pro panáka možná i dva i vraždila. I ty ženský vypadají více v pohodě, proč vlastně nepiju po ránu a jak to, že ony můžou?“ Tok myšlenek mě na chvíli odvede jinam, jen aby mě vrátil zpět do reality. „Do p***, stále jsem tady, pán v polo triku stále crcá svoje espresso, on se na mě dívá a ONA OTÁZKA je stále a nekompromisně ve vzduchu.“ prolítne mi hlavou a začnu panikařit.


„Co má dělat? Co mám říct? Co se to k*** stalo? Co si o sobě do p*** myslí? A co si jako myslí o mně? To si jako myslí, že jako já? Tady? Já a tady? Kdo by to jako udělal? A kdo by to dělal tady?!? Jako tenhle obchoďák miluju, ale stejně je dost hroznej. A kterej by si vybral obchod, HMko? Už to tu někdy dělal? Dělal to v HMku? Tam si zkouším oblečení! Je normální? Je to normální? Vždyť si vykáme! Proč vypadá tak v pohodě? Proč nic neříká? Nemůže se aspoň pokusit z toho udělat fór? To snad myslí vážně? To jako nic neřekne? To mě v tom nechá se vymáchat? Bože můj, co je to za člověka? Řekni něco! Ale vážně!!! Řekni něco!!! Co mám dělat? Mám mu chrstnout kafe do ksichtu? To asi ne, to je horký. Ježiš, Leni, nečum jak vyvoraná vrána a dělej něco....“ A pak zvednu hlavu, nasadím svůj nejvíce důstojný výraz a...


... a moje přání se mi splní. Stane se ze mě kreslená postavička. S tváří barvy rajského jablíčka a hlasem o dvě oktávy vyšším, zahanbeně řeknu: „Asi ani nééé, děkuji.“


On se usměje a s naprostým klidem řekne: „To nevadí Leni, ale pamatujte, že žijeme jen jednou. Takže jsme se bavili o té škole...“


Cestou domu sluníčko stále svítí a hudba mi v autě hraje asi stále nahlas. Tentokrát si však nezpívám ani netančím. Upřeně hledím na vozovku a hlavou se honí asi bilión otázek, ale jen o jedné budu přemýšlet ještě dlouho. „Jak se asi chtěl milovat v kabinkách. Tam můžete p***, š*** ale milovat se?“


©2018 created by me, written by me, loved by you :-)