• Me, My Cat and Cabernet

Společenský život po 30ce aka back to (single) life

Updated: Oct 12, 2018

Existuje jeden zaručený způsob, jak poznáte, že ze zadané/ho se stal nezadaná/ý. Po letech, měsících či týdnech, kdy neměl/a čas jít ani na kafe, najednou začne zvonit telefon a přicházet zprávy plné pozvání na kávu, drink, víno, výstavu, výlet... A tím člověkem jsem nyní já. Vytahuji svůj diář (Ano, jsem ze staré školy a na svůj papírový diář nedám dopustit.) a je to tam černé na bílém: pondělí- společný oběd, středa rande ve čtyřech- večeře, pátek kino, víkend u jeho rodičů, dovolená v Portugalsku, svatba, děti a žili šťastně až do smrti....


„No,“ pomyslím si „tak to se asi nestane, ale co?“ Beru do ruky telefon a začínám vytáčet stará známá čísla. O hodinu později je můj společenský kalendář plnější jak parkoviště před Kauflandem o Vánocích. Místo oběda půjdu nakupovat (jsem o 5 kilo lehčí :-)), středa vína je třeba, víkend ve sklípku na Moravě s moji BFF č.1 (kamarádky jsou číslovány dle pořadí, ve kterém se objevují a nikoliv dle preferencí), pátek halloweenská párty u mojí Supa Trupa BFF.


Takže si to shrňme:


Výlet do sklípku

  • Asi nebyl úplně nejlepší nápad jet na víkend se sedmi sezdanými, zasnoubenými či jsme-spolu-8-a-více let páry. (Proč mi to nikdo neřekl?)

  • Asi nebyl úplně nejlepší nápad se trmácet přes půlku republiky, v zásadě do rodného města mého ex. (Mám na krajíčku u každého sjezdu a že jich je 137. No dobře, nenamáhala jsem se to vygooglit, ale je jich dost.)

  • Asi nebyl úplně nejlepší nápad se zastavit v Mikulově, kde jsme před pár lety slavili společně silvestra. (Celou procházku vidím rozmazaně...)

  • Asi nebyl úplně nejlepší nápad si dát drink před začátkem ochutnávky. (Alespoň už nebrečím.)

  • Asi nebyl úplně nejlepší nápad se pokusit držet krok s panem vinařem. Nejsem si zcela jistá, zda to je ochutnávka vína nebo závod, ale jedno jisté je, pan vinař mluví rychleji než Eminem ve svých nejlepších letech.

Lehce ovíněná páruji jako blázen- cpu si do pusy sýr a zalévám ho vínem, potom škvarky a další víno, tohle a tamto a tamto a tohle. A k mému překvapení to opravdu funguje. Najednou cítím všechnu tu květnatost, vanilku, ovocnost, gumu (!?!). „Nakonec ten výlet nebyl tak špatný nápad“ zaraduji se. A už dostávám další vzorek. S úsměvem k němu přičichám a očima hledám doporučenou klobásku. Když v tom je uvidím. Jen tak si leží uprostřed stolu, krásné do zlatova upečené a smějou se mi do tváře- HANÁCKÉ KOLÁČE!


Zůstanu stát jak opařená. „A do p***!“ prolítne mi hlavou. „No to nene! Ne teďka. Zrovna když jsme se dostali k červenému?“ Myšlenku ani nedokončím a je to tady. Vyhrknou mi slzy. „No, teď už to nezastavíš, magoreeeee.“ Pomyslím si a už si to, předstírajíc, že mi něco spadlo do oka, šinu ke dveřím. Přeci jen nemusím vypadat jako hysterka brečící nad talířem koláčů, ale, dámy to jistě znají, vyplakat se je občas třeba. A tak si sednu na lavičku před sklípek a spustím. „Nakonec si to zvládla docela dobře, nikdo si ani nevšiml.“ řeknu si, když v tom si vedle mě přisedne má BFF č.1. „Si v pořádku? Stalo se něco?“ zeptá se mě tím nejmilejším a nejchápavějším hlasem. Podívám se na ní a začnu jí vyprávět o koláčích, jak je pekla jeho maminka, jak jsem jsem jí při tom pomáhala a jak to bolí.


A co na to ona? Udělá přesně to, co nejlepší kamarádky udělat mají, rozbrečí se taky. (Jen pro vysvětlenou brzy se bude vdávat a tak zcela nevím proč, ale možná to bude vším tím stresem s plánováním a zcela upřímně mi to v tu chvíli je asi jedno, protože teď jsme v tom dvě- emocionálně nestabilní hysterky.)


A probíhá to nějak takto:

Já (plačící): „Nikdy nenajdu toho pravého.“

Ona (brečící): „Nikdy nenajdu ty pravé šaty.“

Já (fňukající): „Jeho máma mi dala recept na ty koláče.“

Ona (kvílící): „Jeho máma si koupila strašné šaty, vůbec neladí do barvy svatby.“

Já (slzící): „Říkala, že si mám sednout na tvaroh, aby z něj vytekla voda.“

Ona (popotahující): „Nevím, vedle koho jí mám posadit.“

Já (úpící): „Asi nejsem hezká.“

Ona (řvoucí): „Meghan Markle bude hezčí nevěsta než já.“

Já (vážně srovnává svoji svatbu s tou královskou?!?): „Nebude, neboj, budeš nejkrásnější. Já mám určitě rozmazané oči.“

Ona (vážně vypadá děsně): „Teče ti řasenka, utři si ji pod pravým okem.“

Já (usmívající se): „Ty taky.“

Já a ona: „Hele! Nepůjdeme tančit?“

  • Asi nebyl úplně nejlepší nápad jít na místní diskotéku a pít panáky s jedinými dvěma chlapci staršími 18ti let. A už vůbec nebyl dobrý nápad pít panáky dle jejich výběru. Jakmile jsem ucítila tu sladkou melounovou chuť v puse, bylo mi zase 16 a co si budeme povídat, tam bych se již nevracela.

Druhý den ráno se s mou BFF dělíme o umyvadlo, „Kolikrát si musíš vyčistit zuby, abys konečně přestala cítit ten meloun?“ podívá se na mě. „Nevím“ odpovím, „ale na tohle jsem teda fakt stará! A nemáš náhodou ibáč?“


Halloweenská párty

Naštěstí do příštího pátku je meloun (i bolehlav) pryč a já se vypravuji na Halloweenskou párty. Jak si pamatuji, tyhle párty byly vždy legendární. Takže šaty, make-up, botičky, prosecco, nabrat mou BFF č.1, vyfotit se na Instagram a můžeme vyrazit.


Víkend se sedmi páry je náročný, ale večer se sedmi single 30ti-něco-letými ženami je doslova mimo (alespoň moje) chápání. A to nemluvím o BBDO (The Black Book of Dating aka Černé kronice randění aka obsáhlé sbírce zážitků ze schůzek s chlapci, muži, ženatými muži, rozvedenými muži, vdovci, podivíny a jakýmikoliv objekty ženského zájmu, které dopadly značně překvapivě.) K mému velkému zklamání rozhovory na téma „před sexem kontroloval, zda mám čistý pupík“ a „zapomněl se zmínit, že je ženatý“ vydrží asi tak dvě Margarity a pak se hovor stočí na téma práce. A ne ledajaké práce, ale práce v korporátu.


Už jsem se naučila vypořádat se s otázkou „Proč nemáš chlapa?“ ale otázka „A jak vaří u Vás ve firmě?“ je pro mě značně neuchopitelná stejně tak jako fakt, že jsem OSVČ pro všech sedm dam, které neváhají ani minutu a začnou mi vysvětlovat všechny výhody a benefity zaměstnání v mezinárodní korporátní společnosti. Naštěstí jsem dostatečně stará a zkušená na to, abych věděla, že budu-li souhlasit se vším, co je řečeno, jakákoliv diskuze se většinou o půlku zkrátí. A nebo jsem si to do teď myslela....


O dvě a půl hodiny a zhruba dvě a půl lahve vína později vím vše. Vím vše o ski tripech, Christmas party, team building (ách), flexibilní pracovní době, vnitrofiremní politice, s kým se bavit, s kým se nebavit, s kým chodit na oběd a kam, s kým a kam nechodit na oběd, s kým spát a s kým nespat (aspoň něco :-)), jak se motivovat k větším výkonům, jak zvládat stres, napětí, jak nejlépe šplhat po kariérním žebříčku... jedinou věc, kterou nevím, je, jak ukončit tuto konverzaci. Chvílemi si připadám, jak kdyby mě přemlouvalo 7 operátorů O2 ke koupi nového a výhodného tabletu. Jediný problém je, že těmto operátorům nemohu zavěsit. Když v tom, přesně ve chvíli, kdy přichází na řadu doposud skryté eso v rukávu v podobě home office (u)....

...který, v případě, že byste to nevěděli, je nejen ekonomicky strategický pro danou firmu, jež ušetří na energiích, vodě a topení/AC, které zaměstnanec pracující z pohodlí svého domova nevyužije, ale je i oblíbeným benefitem a pomáhá pracovníkům dosáhnout lepší work-life balance. A některé z firem kladou na blaho, spokojenost a zdraví svých zaměstnanců takovou váhu, že jsou ochotny platit za práci z domova extra a dokonce proplácejí ergonomická křesla a stolní lampy.

Poznámka k poznámce: O pár měsíců později se dozvídám, že trend HO je na ústupu a firmy se snaží nalákat své zaměstnance zpátky do kanceláří, ale to je zcela jiný příběh...

...pak se to stane. Hlava mé BFF č.1 dopadne na stůl. Jen pro vysvětlení ona pracuje v malé rodinné firmě a korporátní prostředí je jí stejně jako mě cizí a v ten moment mi to je vlastně úplně jedno, protože (opět) udělá to, co kamarádky dělají - usne a tím doslova práskne telefonem/hlavou všem operátorkám. „My asi půjdeme.“ pronesu velice omluvným hlasem a v tu ránu jsme obě dvě pryč. Na tohle jsem moc dezinstitucionalizovaná! (A v pondělí budu dělat za dva, protože má zaměstnankyně je nemocná. Kéž by si tak mohla vzít HO! :-))


Takže asi tak...


Je nedělní ráno a já mám konečně čas se uvelebit do svého žlutého křesla a nad vším se zamyslet. S Mícou na klíně a hrnkem kávy ve dlaních je mi najednou vše jasné - zasekla jsem se někde mezi. Jsem moc stará na pití levných a sladkých panáků a ne dost stará na to, abych jim odolala. Jsem moc konzervativní na používání google calendar a ne dost konzervativní na to, abych nekrmila sociální sítě. Jsem moc dezinstitucionalizovaná na vedení korporátních řečí a ne dost dezinstitucionalizovaná na to, abych nesnila, že velkou společnost vybuduji. Jsem moc vášnivá pisatelka na to, abych neděli trávila jinak než u svého Macu a ne dost vášnivá, abych si nenašla chvilku na nákupy.


Ve zkušební kabince se má slova potvrdí, jsem moc velká na velikost S a ne dost velká na velikost M. Beru oboje dvoje krásné šaty a vracím je na místo. Konec konců jsem já můžu být někde mezi, ale stále jsem žena a šaty musí padnou vždy perfektně. :-)


Také jsem chtěla napsat, že jsem skvělá kamarádka, ale to by, zcela upřímně, nebyla úplná pravda. Na cestě domů z Halloweenské Party se mi má BFF č. 1 začala omlouvat, že usnula a musely jsme odejít. Chtěla jsem jí říct, že bych za to nejraději objala, ale pak mě napadlo něco lepšího. Nasadila jsem svůj nejsmutnější a nejzklamanější výraz a řekla: „To nevadí. To se stane, třeba příště. A jestli chceš mi to vynahradit, můžeš mi upéct třeba hanácké koláče...“ Konec konců já jsem žena a ona? Ta nejlepší kuchařka :-)

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)