• Me, My Cat and Cabernet

Portugalsko, závěrečné jednání

Updated: Oct 12, 2018

A je to tu, poslední den naší dovolené. Všichni už začínají být trochu nervózní. Samozřejmě, že se máme rádi a my opravdu máme, ale 8 dní neustálé vzájemné přítomnosti je tak akorát a všichni už se začínají těšit domů. Táta se vidí na golfovém hřišti, mamča ve svém studiu, Krasoň se svojí slečnou a já? Mám-li býti upřímná, tak tato dovolená byla, kulantně řečeno, trochu emocionálně náročná (ty poznámky pod čarou!) a tak už se vidím v pohodlí a bezpečí svého domova. Těším se, až si sednu do svého žlutého křesla, pomazlím Mícu a trochu si to všechno srovnám (v hlavě a to znamená, že potřebuji večer s Duchem, Madisonskými mosty, Zápisníkem jedné lásky a neomezeným přísunem vína. Dámy mi zajisté rozumí :-)) Nicméně, před námi je ještě jeden celý den, který si hodláme užít. Přeci jen jsme ještě neviděli most Vasco de Gamy, moderní čtvrť Parque das Nacoes a navíc jsem šlápla do h***, takže co by se asi mohlo stát? Vďyť to nosí štěstí….


...jak se ukáže, někdy šlápnutí do hovna prostě znamená, že se všehno pos*** A takhle to bylo:


Odjíždíme na letiště si uschovat zavazadla. (Už jsme s nimi jednou Lisabon prošli…)

Zjišťujeme, že naše zavazadla mají malinkatou nadváhu a cena za úschovnu rozhodně není jen malinkato vyšší. (Vážně? €4 na hlavu, za dvě malá kilíčka?)

Mámě se to nelíbí a začíná býti rozmrzlá.

Odjíždíme na most.

Ztrácíme Krasoně.

Krasoň má vypnutý telefon. (Vážně brácha? Si snad jediný teenager, který si nenabíjí telefon?)

Máma se začíná strachovat a je značně rozmrzelá.

O 40 minut později nacházíme Krasoně a má hlad.

Jdeme na oběd.

Vybíráme si tu nejhorší restauraci v celém Lisabonu.

Všichni jsme rozmrzelí, Krasoň si žádá McDonald.

Procházíme se podél řeky tam a zpátky, potřebujeme “zabít čas”.

Krasoň je rozmrzelý a jde do Mekáče.

Konečně je čas jet na letiště. Musíme si vyzvednout boarding pasy osobně. (Proč jako?)

Jdeme na check-in.

Paní na přepážce chce zvážit naše zavazadla. (Aha, to je proč! :-))

Naše zavazadla mají nadváhu. (A nikoliv malinkatou…)

Paní na přepážce si žádá €30 za každé zavazadlo.

Jsem v šoku. (€120? Jako vážně?)

Máma je také v šoku a začíná býti velmi rozmrzelá.

Snažím se zachovat klid. (“Leni, vzdyť si mistr balícího tetrisu, tohle zvládneš levou zadní!”)

Odcházíme od přepážky a přidáváme se k hloučku spolucestujících, kteří horlivě přebalují své kufry a oblékají si další a další vrstvy oblečení.

Vracíme se na přepážku.

Naše zavazadla mají stále nadváhu.

Táta chce zaplatit (a mít klid).

Máma je značně rozrmzelá/naštvaná.

Já to nevzdávám (“Prostě zabalíme všechno do jednoho kufru, ten zaplatíme a zbytek bude v pohodě.”)

Odcházíme od přepážky.

Mámě povolují nervy.

Kříčí na mě.

Snažím se zachovávat klid. (Ale je to dost těžký! A navíc, já jsem si nekoupila super flanelový přehoz na postel, který musí mít asi 120kg!!!)

Stále na mě (a celé okolí) kříčí.

Zažínám býtí rozrmzelá.

Vracíme se k přepážce.

Zavazadla jsou v limitu. (Konečně!!!)

Je nám vedro (to asi ty extra vrstvy :-)).

Paní na přepážce se usmívá. (No, dostala z nás aspoň €30.)

“Tak a ještě Vaše boarding pasy.” povídá.

Začínám se pěkně potit a jsem značně rozmrzelá. (“No tak paní, rychleji by to nešlo?”)

Paní si přohlíží naše pasy.

Paní se kouká do počítače.

Paní si prohlíží naše pasy a poté se kouká do počítače.

Paní vypadá zmateně. (5 letenek a 4 pasy….)

Začínám býti rozrmzelá/ nas*** a je mi vedro!

Paní zvedá hlavu od počítače.

“And Mr. Cockman is not travelling with you?” zaptá se nechápavě.

Všichni utichají a koukají se na mě. (“Co se bude dít?”)

Zůstávám stát jak opařená. (Zaprvé takhle se jeho jméno nevyslovuje a zadruhé? "Zůstaň v klidu, Leni. Do teďka si to zvládla!")

Zůstávám v klidu.

Mám skvělý nápad, musím situace využít a říct si o slevu. (Cockman by byl pyšný, to on mě to naučil….)


“Kdybych Vám řekla, že se se mnou rozešel před dovolenou, mohla…..?”


Jak vyslovuji jednotlivá slova, hlavou se honí všechno, co se událo, rozchod, toaleťák, hanácké koláče, balení, prázdná sedačka, ty poznámky pod čarou, celá dovolená, můj ztracený bratr, nas*** mám a vím, že "v klidu nezůstanu” a taky že ne. Vyhrknou mi slzy...


(Paní to očividně nezajímá, sice mi sdělí něco o tom, že je to jeho smůla, ale kufr si naúčtuje stejně!)


A tak to zaplatím, vezmu pasy, nasadím sluneční brýle (“Leni, co jsme si říkali o výlevech na veřejnosti?”) a rychle se vydám směr bar! Po pár metrech se nakonec uklidním a (pobaveně) si oddechnu: “No tak Ducha ani Zápisník jedné lásky už potřebovat nebudu. Teď potřebuji kapesník, víno a jet domů….”

V tom mě dohoní rodiče. Táta mě obejme a milým hlasem řekne: “Leni, neplakej, já ti těch 30 euro dám.”


“Ale to není o penězích, ale o Cockmanovi.” suše prohlásí máma a je to tu zase. Rozbrečím se a potřebuji na panáka!!!

Konečně tedy sedíme v baru a můžeme si užít super drahou a super rychlou (přeci jen jsme měli zdržení :-)) skleničku super hnusného červeného. "To jsme to dopadli" zasmějeme se a shodneme se na jednom “S ČSA už nikdy nepoletíme!!!”


Moji drazí čtenáři, pokud si myslíte, že tohle bylo vše, jste na velkém omylu….


Samořejmě, že ve frontě do letadla, si ochranka musela ze všech pasažérů vybrat mámu, aby jí překontrolovala a přeměřila její kufr. Chudaci netušili, že tím píchli do vosího hnízda. Mámu to naštvalo (slušně řečeno), pány počastovala pár hezkými slovíčky, zavazadlo vztekle narvala do měříího boxu až skoro ho převrátila….

Samozřejmě chudák mamča se tak rozčílila, že dostala žlučníkový záchvat.

Samozřejmě dostala záchvat přesně v tu chvíli, kdy dvě letušky se svými vozíky a pět španělů blokovali cestu na toaletu. Mamča se však nevzdala, se zběsilým výrazem a silou rozčílené ženy je všechny doslova nacpala do okolních sedaček a probojovala se na toaletu. “Pěkný výkon mami!” obdivuhodně jsem si pomyslela a věděla jsem, že MY už opravdu nikdy s ČSA nepoletíme. :-)

Samozřejmě, že jsem byla jediná v celém letadle, kdo seděl vedla prázdné sedačky.

Samozřejmě, že se naše €30 zavazadlo muselo cestou ztratit.

Samozřejmě, že náš taxikář musel být trochu zvláštní. Nechápejte mě špatně, já mám pro taxikáře slabost, ale tentokrát ne. Taxikář uháněl mlhou hustou jako mlíko a nijak nedbal upozorněních v ruštině od “sexy” policajtky na jeho navigaci, že jede asi tak o 30km/h rychleji než by měl.

Samozřejmě jel zkratkou. Sice byla delší, ale o to horší cesta!


Ve dvě ráno jsem konečně dorazila domu, totálně vyčerpaná. Nalila jsem si sklenku vína, zapálila si (poprvé ten měsíc) a myslela jsem na jediné! “Je čas na Patrik Eliáš Spin!”

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)