• Me, My Cat and Cabernet

PF 2020

Rok 2019 byl vyhlášen rokem PRDELe. A že jsme se nachechtali!


Chechtali jsme se od rána do večera a někdy až zase do rána.

Chechtali jsme se od zimního pátečního piva s kuřecími křídly, přes jarní rosé, letní Prosecco na Náplavce, kterým jsme pokřtili kozla Lojzíka, podzimní červené, až po vánoční svařáky u Kubíka.

Chechtali jsme se s mými holčičkami, s mojí rodinou, mými přátely, kamarády a studenty. Občas jsme se chechtali s lidmi cizími, a někteří z nich již cizí nejsou, a jindy jsme se chechtali s lidmi, s kterými jsem myslela, že už se nikdy nezachechtáme.

Chechtali jsme se na rodinných oslavách, když jsme se strýcem skákali z okna do sněhu, i když jsme zasněžili obývák ve stylu Frozen pro naši princeznu!

Chechtali jsme se v barech i v klubech. Na únikovkách i laser game. Na koncertě Dropkick Murphy's jsme se chechtali z pódia (No dobře, tak trochu škodolibě jsme se smáli tomu plebsu pod námi… :-)) a na koncertě Lindsey Stirling jsme se chechtali, páč nám nic jiného nezbylo. (Tanec s plastovými rybami, vážně?)

Chechtali jsme se i na fotbale, především tedy Francouzům (Palačinky s Nutellou, na zápase? Vážně?!?) a na Slávii, proto jak jsme jim to všem natřeli! A že jsme nevyhráli? Nevadí!

Chechtali jsme se u mě na gauči, u baru s Margaritou i na balkoně. (Tímto se, moji drazí sousedé, omlouvám.)

U mé BFF č.1 v bazénu jsme se chechtali tak, že jsme málem neodjeli na dovolenou. (Opravdu převis srandy.)


Především jsme se ale chechtali na všech vycházkách, výletech, výšlapech a výjezdech. A že jich bylo!


S Trip Gangem (Kdo by si pomyslel, že já budu členkou turistického oddílu?) jsme se chechtali s Tomem Hagenem v lomech Mořina, s pratatíčkem Čechem na Řípu, když jsme parakordem slaňovali rokle, když jsme zdolávali 2585 schodů v Prachovkách, i když jsme se museli zouvat do hospody. (Proč má někdo v putyce koberec?!?)

Chechtali jsme se na vodě, i když nám počasí nepřálo, byla zima jak v p*** polárního badatele a pršelo.

Chechtali jsme se, když jsme zdolávali Sněžku. Snad proto, že jsme měli nesmeky! Ostatní jeli dolů jak kostky ve skluzu. (A já teda taky, protože prostě neumím chodit z kopce…)

Chechtali jsme se nebo spíše si vrněli blahem na tradičním výletu do Penzionu Modrá Hvězda v Malé Úpě, asi kvůli báječné kuchyni paní Lucie.

Chechtali jsme se v Peci (né v té pod Sněžkou), když jsme hledali kešky. (Je to sice delší, ale o to horší cesta. :-)) a chechtali jsme se v Rokytnici (ano, v té nad Jizerou). Kdy naposledy jste byli na pravé vesnické horské dráze. Tomu já říkám adrenalin!

Do Brna jsme pro samé chechtání skoro nedojeli. Nutno podotknouti, že ani tým házenkářů ne.

Chechtali jsme se i na otevřených sklepech v Perné, kam nás SKVĚLE dovezla Dáša, i ve sklípku na Kraví Hoře, kde, i když to zprvu vypadalo na lehce žíznivou a lehce hladovou degustaci, jsme nakonec všichni usínali doslova "na valašku". :-)


V Maroku jsme se chechtali v poušti s našimi průvodci, v Berlíně s mými děvčátky v Kreuzbergu, v Amsterdamu s maminkou v naši oblíbené hospůdce (nikoliv coffee shopu!) a na Lago di Como s mým Němcem, když jsme byli ochotni jít hodinu pěšky pro studené pivo. (No co, cesta byla dlouhá a bez AC!)

V Krakově jsme se chechtali, že jsme se div nepočůrali. (Možná jsme si jen tak trochu ucíkli v Žabce. :-))

V Chorvatsku jsme se chechtali na jachtě, ač již zásluhou skvělé kuchyně a péče naší velitelky, skvělé práce našeho kapitána, skvělého ginu či Karet proti lidskosti!

V Londýně, i přes lehce dramatický začátek, ale o tom si ještě povíme, jsme se s rodinou smáli, že se náš tatínek doslova za bříško popadal a se slzami v očích a hlasem o tři oktávy vyšším nás prosil, ať už toho necháme.

Ve Slovenském ráji jsem se smála úlevou, když jsem zdolala poslední žebřík. (Že já si s těmi výškami nedám pokoj!)

Cestou do Paříže jsem se nesmála. Má historka však od té doby baví davy, někdy i nevyžádaně. (Tímto se omlouvám milé dámě u vedlejšího stolu na degustaci VinDoc :-)) A Vy moji drazí čtenáři se jí také možná dočkáte, ale čas ještě nenazrál. Nazraje-li tedy někdy aka na to, že mi je přes 30, jsem fakt debil!!!


Chechtali jsme se, i když nám do smíchu nebylo. Když jsme viděli prémie v práci, když jsme slyšeli důvod k rozchodu, natrhli jsme si ucho a nebo když jsme během 24 hodin zvládli vytopit koupelnu, rozbít myčku a ještě nabourat auto, protože ono to koneckonců ve výsledku bylo spíše k smíchu než k pláči.

Naplakali jsme ale také. Plakali jsme v kině Pilotů a to pokaždé. Nejvíce jsme však plakali dojetím. Plakali jsme, když jsme se s rodinou “náhodou” potkali v Benátkách. Plakali jsme na přenádherné výstavě Diora i v muzeu YSL, na božské světelné show Starry Night obrazů Vincenta Van Gogha za zvuků Smetany a The Animals. Z poslechu naší hymny jsem slzičku zamáčkla na Letné a i když ji nezahráli naším klukům po boji o bronz. Natahovala jsem, když Mumfordi na koncertě brnkali první tóny The Cave, i když moje BFF hrála Peer Gynta v kostele Pražská křižovatka. Plakala jsem, když můj synovec ujel 12 km na kole, už je to velký kluk, a má neteřinka oblékla šatičky od Ježíška (tetičky). Naměkko jsem byla i na Silvestra, když přišel čas se s rokem 2019 rozloučit, protože ten 2019 byl opravdu p****.


Rok 2020 jsem, ze své narcistní povahy, vyhlásila rokem LENI; rokem Lásky, Endorfinů (Elegance, Energie, Epesnosti, Empatie, Emancipace, Ekologie, Erudovanosti, Edukace, Erotiky… (zde, moji milí čtenáři, doplňte dle sebe :-)) a hlavně Nezapomenutelných a Intenzivních zážitků, protože jak praví klasik, zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně, že je co vyprávět.


Tento článek jsem měla rozepsaný tři měsíce, jak ostatně název napovídá. Vždy jsem se těšila, jak ho doplním o jednu za svých intenzivních a nezapomenutlených tragikomických historek, pro mě tragické, pro Vás komické, a že jich od ledna bylo! Netušila jsem však, že článek dopíšu poté, co si došiju roušku a party led z mrazáku vyměním za mraženou zeleninu. Pravdou je, že ve stínu situace i Mícin pokus o mou vraždu aneb jedna velice intenzivní a rozhodně nezapomenutelná (a very very Expensive, abych tam měla to E, rozumíme si?) návštěva veterináře, poněkud bledne.


Moji drazí čtenáři, co si budeme povídat, ještě neskončil ani březen a nám všem už je jasné, že tento rok bude vskutku Intenzivní a rozhodně Nezapomenutelný!


Sečteno, podtrženo, myslím, že to I a N si tedy pro letošek můžeme odškrtnout a začít se pořádně soustředit na ty Éčka. A protože se naše životy z velké části přesunuly do E-světa, tak toho využijme a přečtěme si E-knihu, pusťme se do E-learningu (já osobně jdu do Español :-)), dejme si E-drink s babičkou, dědečkem (a nebo můžete i se mnou :-) a nezapomeňme i na nějaké fešného E-trenéra (Třeba jako jen ten můj, ale i o něm ještě bude řeč :-)). Nebudeme si nice nalhávat do kapsy, stačí, že, až nás pustí ven, budeme všichni barvy Ementálu, a není třeba být i konzistence žElé. :-)


A ptáte-li se proč. Tak to je přece jasné, protože pak už zbývá jen to L.


A tím nemyslím, jen adepty do BBOD, za mě osobně (a dosti čecháčsky) to je láska k prvnímu jarnímu pivu na zahrádce pod rozkvetlým kaštanem ideálně smojí rodinou, mými děvčátky, přátely, kamarády, studenty (těmi dospělými :-) a vlastně se všemi, co půjdou “náhodou” kolem. "Na jedno? Jasně, že se vejdeš. Posuňte se!"


S Láskou a rouškou Vaše Leni



*Hudba ve videu Starry nights není ta, která hrála, ale lepší video jsem nenašla. Stejně stojí za shlédnutí.

** Za mé ultra dlouhé nohy na foto z jachty a krásné fotky z kruhu vděčím a děkuji @photographedbyzuza

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)