• Me, My Cat and Cabernet

BBOD: Kapitola 3., "O strachu ze stárnutí"

Updated: Nov 12, 2018

A konečně je tady; páteční večer. S mými děvčaty jsme již v plné polní nebo spíše parádě a užíváme si luxusní večeře a skvělých drinků, než vyrazíme na tradiční taneček do Lucerny. Sedíme a povídáme si o životě a já přemýšlím, jak se to všechno za těch 20 let, co se známe, změnilo. Žádné, že spím u kamarádky, žádné levné víno v parku, žádné z Lucerny rovnou na brigádu, neřešíme kapesné, ale bonusy v práci, neřešíme zkouškové, ale poslední projekty, nenadáváme na profesory, ale na šéfy a místo privátů plánujeme svatby. „Wow!“ pomyslím a podívám se přes stůl na mou BFF č. 1. Usměju se na ní, ale ona mě nevidí. Je zahloubaná do pracovní debaty s holkami z oboru a soustředěně počítá užitnou plochu podkroví. Výpočtům a vlastně ani jejich rozhovoru moc nerozumím, a tak se vrátím zpět do svých myšlenek. V hlavě si promítám, co všechno jsme spolu zažily a přijde mi naprosto neuvěřitelné, že tu sedíme spolu, a v tu chvíli vím, že jediné, co se nezměnilo jsme my. Když v tom má BFF narazí na zásadní počtářský problém, svraští čelo, za svými brýlemi přimhouří oči, pevně stiskne rty a nervózně poklepe pečlivě upravenými nehty o stůl. Proměna výrazu v její tváři mě zarazí a já ji poprvé za ta léta spatřím jako paní inženýrku. „No ty p***!“ prolítne mi hlavou a začíná mi docházet, že těch x dekád se promítlo nejen do jejího outfitu a peněženky, ale i do její tváře. Zůstávám sedět jak opařená a nemohu z ní spustit oči. „Asi bych jí to měla říct.“ napadne mě, ale než se k tomu odhodlám, má BFF dopočítá plochu i objem podkrovní obytné místnosti, vítězoslavně odloží propisku a zavelí k ochodu.


Cestou na ní stále koukám (nebo spíš zírám, protože bych taky potřebovala brýle, ale o tom až jindy). S úsměvem od ucha k uchu, upnutými červenými šaty, s kloboukem na hlavě si ladně proplouvá ulicí, kroutí boky a jemně pohazuje svými kadeřemi ze strany na stranu a fakt, že je stará, jí očividně nijak nevadí. Nese se jak královna a to rovnou směr taneční parket. Já, stále ještě v šoku, vyrážím směr bar. Objednám si drink a přemýšlím, jak a kdy se jí to, chudince, stalo. Vždyť je jen o pár týdnů starší a já... a v tom mi to dojde podruhé. „Když je to vidět na ní, tak to musí být vidět i na mně!“ vyhrknu a zavalí mě pocit nefalšované paniky. „No to nene.“ Kopnu do sebe drink a vím, že jediné, co potřebuji, je zrcadlo. Plna myšlenek na svůj věk a vrásky, urychleně vyrazím na nejbližší toaletu. Jen udělám tři kroky, ozve se mi za zády: „Lenka!“.


Ten hlas bych poznala kdekoliv. Jen jeden člověk vyslovuje mé jméno s lehce nosovým N. Je to Francouz.


Tak aby bylo jasno. Francouze jsem potkala před čtyřmi roky v baru. Lehce neotesaný a značně ovíněný roztomilý mladíček mi nadbíhal celý večer. Zdvořile jsem odmítala pozvání na drinky, ale když se v ranních hodinách vypotácel ven, opuštěn svými čerstvě dvacetiletými kumpány, tak se mi ho zželelo a alespoň jsem ho hodila domu taxíkem, protože jsem to stejně měla cestou. Mladík nelenil, vygooglil si mě a čtyři dlouhé roky mě zval na rande. Na setkání nikdy nedošlo. Až teď.


Teď stojí za mnou a volá mé jméno. Já se zastavím, uklidním se, nasadím úsměv, trochu se napřímím a pomalu se otočím (samozřejmě na svou lepší stranu a jen tak pomalu, aby mi stále vlály vlasy). A je to on. Stojí tam v perfektně padnoucí bílé košili a vlasy střiženými na krátko a nikdy (nebo alespoň tenkrát jednou) nevypadal lépe. A já? Francouz si mě změří od hlavy až k patě (podpatkům) a řekne: „Wow Leni. Když jsme se viděli naposled, byla jsi takové holčička a teď je z tebe žena.“ usměje se na mě a mně spadne brada. „Je to oficiální, jsem stará.“ probleskne mi hlavou. „Jsem stará, co budu dělat? Co se to stalo? Kdy se to stalo? To je to tak vidět?“ honí se mi hlavou a stále na něj civím s otevřenou pusou, což je vlastně asi dobře neboť tak protáhnu svůj obličej a vyhladím ty své vrásky. Francouz si mě stále prohlíží, něco říká, občas udělá pauzu a asi čeká na odpověď. Jenže já nevím, na co se ptal a vlastně mě to ani nezajímá, protože: "kdo si jako myslí, že je, aby mi říkal, že jsem stará? A vůbec, proč se na mě tak přiblble usmívá? A co to říká? Že mi to sluší? Jestli si dáme drink? Že mám v těch šatičkách krásné nohy? Že vypadám sexy? Prasák jeden! O co mu jde? No jo, Francouzi! Ale já mu žádnou Macronovou dělat nebudu!" Rozhodnu se, popřeji mu hezký večer a nakvašeně odkráčím pryč.


Prodírám se davy, v uších mi stále znějí Francouzova slova a před očima mám výraz své 30tileté kamarádky. Nechce se mi tomu uvěřit. To jsme vážně staré? Konečně již stojím před zrcadlem na toaletách. Kolem mě si náctiletá děvčátka malují rtíky na rudo, drží si navzájem vlásky u zvracení, dávají dohromady poslední dvacky a fotí selfie a je více než zřejmé, že jsem jediná v místnosti, kdo už má druhou občanku a vlastně i řidičák, kdo si v půlce večera nesundá podpatky a kdo o dnešním večeru nemusel lhát rodičům. „Holt už je to tak.“ řeknu si rezignovaně a v tom se ve dveřích objeví má BFF č.1. „Leni, seš v pohodě?“ zeptá se. Podívám se na ní a rozhodnu se jít konečně s pravdou ven. „Myslíš si, že jsme starý?“ zeptám se opatrně a doufám, že to přijme lépe než já. Ona se na mě podívá, jednou rukou si ladně odhodí vlasy za rameno, druhou si dá v bok a s naprostým klidem řekne: „Ne zlato. My jsme ženy! Tak pojď, je objednaný taxík.“


„Hned jsem tam. Počkejte na mě.“ odpovím, podívám se do zrcadla a uvidím tam sama sebe. S jemnými vráskami okolo očí, které mám od smíchu a že ho bylo, s trochu přísnějším výrazem v obličeji a pěkně vypracovaným zadkem z běhání, už vážně nejsem holčička. A jako žena taky umím přijmout kompliment. Takže...


Ladnou a sebevědomou chůzí královny (dle mé BFF :-)) se vydám přímo doprostřed parketu. Jemně kroutím boky, vlasy mi vlají a nikdo se mi neodváží zkřížit cestu. (A neštěstí ani neuklouznu, proč lidi lejou pití na podlahu?!?) Jdu přímo za tím kdysi mladíčkem v bílé košili. Podívám se mu do očí a políbím ho tak, jak ani Francouzky nelíbají. „Merci beaucoup.“ pošeptám mu, otočím se na podpatku a jen udělám tři kroky, pípne mi telefon. Ani se nemusím koukat, kdo mi píše. Ten hlas bych poznala kdekoliv: „Lenka!“


Já se neotočím, jen se v duchu usměji a pomyslím si: „Tak za čtyři roky, François!“


Moje holky už na mě čekají u šaten. Stojí tam, načesané a skvěle oháklé a pravda je, že nikdy nevypadaly lépe. A já? Já TO stále mám a co si budeme povídat Macronová taky. „Takže kam jdeme pokračovat, ženy?“

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)