• Me, My Cat and Cabernet

O psychoterapeutech a studeném pivu

Den, kdy se probudíte tak v trochu moc dobré náladě, rozhodně není ten správný den na první psychoterapii. A ten den je přesně dnes.


Probudím se s úsměvem, jen aby mi Google Calendar připomněl, že mám schůzku s panem doktorem. Schůzku mi domluvila, a k mému překvapení, i vložila do kalendáře má zaměstnankyně. (Což, zcela upřímně do dnešního dne nevím, zda mám brát jako milou pomoc bližnímu svému a nebo jako nehoráznou drzost. Ale porozchodovou vlnu emocí schytala jako první a tak se možná ani tak nebála o mě jako o svou práci :-)) „No co?“ pomyslím si, „Tak aspoň vyrazím do centra, dám si dobrý kafe, pan doktor na fotkách vypadá jako fešák a navíc jsem vždycky chtěla vědět, jak to na těchto sezeních chodí. A když se zadaří, tak třeba pan doktor předepíše i něco na zob, aby mi to štěstí vydrželo a navalí prachy a ženicha.“ zasměju se a vyrazím vstříc novému dobrodružství.


O dvě hodiny později, stále ve značně rozverné náladě, již klepu na dveře ordinace. Pan doktor otevře. Po pravdě jsem trochu zklamaná, protože je menší než jsem si představovala (Jsem stále single!), ale vypadá mile. Pozve mě dál a najednou už sedím v křesle (žádný gauč se nekoná!!!) a pan doktor se mě ptá, co mě k němu přivádí. Já se jen nadechnu a spustím. Povídám mu o tom, jak jsem single a všichni okolo mě se vdávají a žení, jak se mnou přítel rozešel a jako třešničku na dortu přihodím i historku z letiště. Nutno říct, že jsem na sebe řádně pyšná, protože její vyprávění jsem dovedla téměř k dokonalosti. „Fakt vtipný, Leni.“ pomyslím si a v duchu se poklepu po rameni. Pan doktor na mě kouká a očividně mu historka vtipná nepřipadá. Dokonce se mě zeptá, zda mně ano?


Jeho reakce mě zaskočí a začnu pociťovat lehkou nervozitu. „Jasně, že je to vtipný, mám snad brečet?“ honí se mi hlavou a začíná mi docházet, že můj vybroušený ostrovtip, zde asi pochopení nenajde a že bych tedy asi měla odpovídat vážně. A mluvit vážně? To je to poslední, co by se mi právě teď chtělo a už vůbec ne o mých nejniternějších záležitostech a navíc s úplně cizím chlapem. Od toho mám přeci své BFF a pana Caberneta.


Chvíli se snažím k celé věci přistupovat dospěle, ale otázky pana doktora se mi zdají čím dál tím více podivnější. Můj rozchod ani bývalý ho nezajímají a místo toho se ptá na mé dětství, rodiče, sourozence a přátele (nikoliv přítele), co dělají a jaké máme vztahy. Nevím přesně, kam tím pan doktor míří, ale připadám si jak v ředitelně na gymplu, když se vyšetřovalo, kdo nacpal nakousnutého indiánka do automatu na svačiny. A tak stejně jako tehdy v sebeobraně zakládám své paže pod prsa, nasazuji nepřítomný výraz a jsem rozhodnuta neříci více než je třeba.


Pan doktor zkonstatuje, že vypadám vystresovaně a začne se mě ptát, co dělám a zda mě to baví a naplňuje. Odpověď, že svou práci miluji, mu nestačí, a ptá se, zda je to mé vysněné povolání. A proč, když není, prostě nepracuji v archivu, že bych měla dělat hlavně to, co chci. Namítám sice, že plat archiváře či knihovníka by těžko pokryl to, co chci (cestování a boty), ale pan doktor si stojí za svým a svou pozornost obrací k podpatkům. Zajímá ho, jestli mě v nich bolí nohy a když pravdivě odpovím, že občas ano, tak následuje otázka, proč je tedy nosím a že bych měla dělat to, co je mi příjemné.


A když už jsme u toho příjemna, tak se pan doktor zeptá, co dělám ve svém volném čase. Povím mu tedy, co všechno dělám. Podiví se, že a proč toho dělám tolik a ihned jsem tázána, na to jediné, co nedělám a to, zda ráda vařím. Zda si užívám, jak se všechny ty vůně koření mísí nad hrncem. Když odpovím, že moc nevařím (poznámku o faktu, že jediné koření v mé domácnosti je sůl, pepř a chili si raději odpustím), tak je mi sděleno, že je to relaxující a jsem opítána, jak tedy relaxuji já? „Chodím si zaběhat.“ řeknu a netuším, že tím spustím lavinu dalších dotazů. Pan doktor se zeptá, zda mě to baví a zda mě to baví pokaždé a jestli, když mě to nebaví, běžím dál. Odpovím, že běžím a pan doktor nechápe proč. Proč dělám něco, co nechci, co je stresující a co mě nebaví a proč prostě nezastavím a nevěnuji se tomu, co chci a co mě činí šťastnou. Ještě se stihne zeptat, zda jen tak běhám a nebo si měřím kilometry a čas. "Samozřejmě, že měřím!" pomyslím si, "Asi stejně jako si měřím čas naší schůzky a ten právě vypršel."


Ve dveřích si podáme ruce a mně je jasné, že se vidíme naposledy. Jak se ukáže pan doktor není Mrazík, nenavalil ženicha ani prachy, stáhnul mě o litr a pilulky, které bych teď rozhodně potřebovala, jsou v nedohlednu. Do ordinace jsem přišla s pocitem štěstí a domněnkou, že mým jediným problémem je fakt, že nemám chlapa, abych o hodinu a půl později odcházela s pocitem, že můj život je v troskách. Očividně mám špatné sourozence, kamarády, zaměstnání, koníčky a navíc nevařím. „No, to jsem pěkně v p***.“ pomyslím si a vím, že jediné, co mi spraví náladu, je jít si zaběhat.


Běžím a přemýšlím o panu doktorovi. Přemýšlím o tom, jestli opravdu žije tak, jak káže. A jestli psychoterapeuti skutečně dělají jen to, co chtějí a co je baví. A jak si tak funím do kopce, uvědomím si, že mě vlastně běhání nebaví a že pan doktor má možná pravdu. Že bych se na to všechno měla vy*** a dělat jen to, co chci. Přemýšlím, jaká by to byla pohoda, kdybych se každý den cpala knedlíky, zapíjela je Plzničkou a pak si jen sedla na gauč a kompletovala propisky. (Své vysněné povolání jsem přiznat nemohla.) Rozhodně bych se tu teď neškrábala do kopce jak k***. „No jo, ale byla bych šťastná?“ napadne mě a najednou již stojím u Žižky, koukám, jak se pode mnou rozsvěcí Praha, a v tu chvíli mi to dojde...


Moji milí čtenáři, nečekejte, žádné osvícení. Dojde mi, že mám chuť na pivo, že po tom kopci si ho rozhodně zasloužím. Je totiž jedna věc, na kterou pan doktor zapomněl, a to, že pivo chutná nejlépe, když je zasloužené. A po 10 kilometrech, propracovaném víkendu, složené zkoušce, prvním výmyku, upsání nového klienta, získání nového čtenáře si člověk zaslouží nejen to pivo ale i pár nových botiček (když jsou ty nožky tak vyrýsované) a někdy i hezkou dovolenou. A dovolená je od slova dovoleno, takže budou i knedlíky a klidně k snídani!!!


S láskou a studeným pivem, Vaše Leni


A zda si někdy vzpomenu na pana doktora? Vzpomenu. Občas, když se mi vážně nechce nic dělat, tak si vlezu do křesla, vypnu telefon i počítač a činím to, co mě dělá šťastnou. Otevřu si láhev vína (To, že si neužívám, jak se mísí kari s koriandrem neznamená, že si neužívám vůni dobrého Cabernetu) a začtu se do knížky a ideálně v originále, i když drcení slovíček mě před pár lety také nebavilo!

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)