• Me, My Cat and Cabernet

O pánech doktorech, nemocničním bufíku a jednom obědáři aneb zápisky z nemocnice část 2.

Updated: Mar 4, 2019

Psal se rok 2012, já se navrátila ze studijního pobytu ve Francii a kromě mnoha vzpomínek jsem si přivezla i absces. O mém putování po doktorech jsem psala v předchozím článku a jak to bylo dál? Zapátrala jsem v pohledech a bylo to nějak takto:


Milí čtenáři,

Posílám pozdrav z Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Mám se dobře. Sluníčko svítí, teda alespoň za okny. Na pokoji bydlím s babčou Two Face; chudinka spadla ze schodů a má nebo spíše nemá půlku obličeje. Popravdě se jí trochu bojím. Vypadá jak Harvey Dent! A to Harvey Dent v podání Aarona Eckharta a nikoliv Harvey Dent v podání Tommy Lee Jonese. :-). Naštěstí leží po mé levici, takže vidím jen tu dobrou část. (Ufff!) Pak je tu slečna, která má absces jako já. Nůžky jí dělali jen jednou a zítra již půjde domů. Asi to je tím, že má dlouhé umělé řasy a vypadá jako panenka. A to i po ránu! Musím napsat mamče, aby mi také přivezla make-up, páč mě už nůžky dělali dvakrát a upřmně to tedy není nic moc! (Větší bolest jsem nezažila!!!)

Pac a pusu, Vaše Leni



Milí čtenáři,

posílám další pozdrav z nemocnice. Make-up zabral. Včera jsem byla u pana doktora v plné parádě; namalovaná, načesaná a v mém nejlepším pyžámku. Pan doktor byl z toho tak paf, že si na mě pořádně posvítil a zjistil, že mi udělali díru jinde. Páčil mi absces asi půl hodiny, ale mě to nevadilo, dokonce jsem ani neplakala, protože jak se říká, do třetice všeho dobrého a já určitě brzy půjdu domů.

Stejně by mi tu bylo smutno. Na pokoji jsme už jen s babčou Two Face, která se hojí každým dnem a vlastně už ani není moc strašidelná. Ti doktoři tady umí divy!

Zítra za mnou přijedou kamarádi a půjdeme se projít do nemocničního parku. Už se na ně moc těším.

XOXO, Vaše Leni


Milí čtenáři,

myslím, že se pánům doktorů líbím, protože mě nechtějí nechat jít domů! Pomalu se tu tedy začínám zabydlovat. Na pokoji jsem zůstala sama. Ráno chodím na nůžky, byla jsem již pětkrát, a přes den pletu papírové kabelky, koukám na seriály a vždy se těším na jídlo až zazvoní zvoneček a milá stará sestra nám rozdá tácy s jídlem.

Vaří dobře, je tedy pravda, že kdybych byla bývala věděla, že budu mít „tekutou“ stravu a bramborovou kaši k snídani, obědu a večeři, asi bych si na uvítacím obědě z Franci nebyla dala řízek s kaší, ale to nevadí. Br. kaše není nikdy dost! I když ostatním ty knedlíky trochu závidím.

Nemocniční park je krásný. Na chvíli jsme si i mysleli, že tu mají zahrádku, ale jak se ukázalo je to jen nemocniční bufík a chlapi tu z půllitrů pijí jablečný džus. Alkohol je prý v nemocnici zakázaný! Škoda, pivečko bych si dala.

No nic, musím končit. Akorát tu byly sestřičky a trochu se ně mě zlobily, že tu mám prý bordel, že jsem svýma papírovýma kabelkama obsadila celý čtyřlůžkáč a že zítra bude velká vizita. Přijede i pan primář a tak musím uklidit! Jdu na to!!!

Ahoj, Vaše trochu bordelářská Leni


Milí čtenáři,

A je to tu! Ráno byla vizita. Pan primář se mi dlouho koukal do krku (a bez nůžek!!!) a nakonec usoudil, že tu mandličku vyndáme. Nechci teda nic říkat, ale myslela jsem, že pro to jsem sem přijela. Ale co? Hlavně, že už nebudou nůžky a nebo u toho budu spát. Doufám, že mě na tu operaci pořádně sjedou. :-) A navíc myslím, že panu primářovi se také líbím. Chtěl mi dát termín operace na pátek a to je teprve pondělí! Já ale přeci jen musím do práce a tak jsem poprosila, jestli by to nešlo zítra a ono šlo. :-)

Nebudu se moc rozepisovat, protože musím oběhat všechna přeodperační vyšetření a načíst manuál, abych věděla, co a jak. Konečně nějaké vzrůšo!!!


Držte mi palce, Vaše Leni.


Jo a sestřičky se na mě už nezlobí ba naopak! Jsou na mě moc hodné. Zeptala jsem se jich, zda bych si mohla dát cigárko, když ta mandlička půjde ven a ony řekly, že mohu a prý dokonce celý karton! Že si prý po operaci nezakouřím alespoň měsíc. O tom, že po operaci nebudu moct kouřit, mluvil i pan doktor. Jen o cigaretách nic neříkal, tak nevím, co tím myslel, ale to nevadí.


Milí čtenáři,

operace byla jízda. Něčeho jsem si čichla a než jsem napočítala do tří, už jsem měla kóma. Probuzení bylo jak ze špatné party aneb „Kolik je hodin? Kde to jsem? A proč jsem do p*** nahá?“ :-) Jak sami vidíte vtip mě neopustil, pouze jedna mandle a bolest. Sestřičky tedy říkají, že to ještě přijde, ale mně je hej. (No, chce si mi čůrat, ale do bažanta nejdu, to radši na Tycho de Brahe!)

Z JIPKY, Vaše Leni


Milí čtenáři,

stále jsem tu a jsem tu jako doma. Nic mě nebolí, na což sestřičky koukají s údivem a stále mi slibují, že to zítra přijde. Já se ale o sebe starám. Hodně se sprchuji, dvakrát až třikrát denně alespoň půl hodiny. Jak se říká čistota půl zdraví! A pak taky musím nějak zabít čas a co si budeme povídat, „horká“ voda je tu zadarmo. (A hlavně nikdo mi neřekl, že na tu mandli se musím mýt studenou. :-))

Má sbírka pohledů a nejen z nemocnice :-)

Na pokoji jsem stále sama, ale udělala jsem si nového kamaráda. Je to pán, kterému píská v uších. Naše přátelství sice nezačalo nejlépe. Asi jsem se nemusela začít hurónsky smát, když mi sdělil svoji diagnózu, ale nakonec jsme se smířili nad zmrzlinou. My mandláci máme zmrzliny spousty. Jen tu nefunguje mrazák a tak ji musíme hned všechnu sníst.

Zmrzlinu mi vozí kamarádi a někdy si pro ni „uteču“ do Alberta, ještěže mé pyžámko vypadá civilně. Kamarádi za mnou jezdí často, dokonce tak často, že se z nás stali štamgasti v bufíku. Jak se ukázalo není džus jako džus! A největší pocta je, když „džus“ dostanete do skla. A tak občas kalíme na heliportu, občas na lavičkách. Já ale samozřejmě nepiju, jsem vzorný pacient.

Včera za mnou byla má Supa Trupa BFF a tak jsem jí říkala, jaký jsem ukázkový pacient. Vyprávěla jsem jí o celé operaci a jak jsem si poctivě načetla předoperační manuál, že tam bylo ať se oholím a tak jsem se oholila, pečlivě jak na první sex. Ona se mi vysmála, že prý jsem úplně blbá, že oholit jsem si měla místo, které budou řezat. Ale já si to nemyslím! Bylo to tam černé na bílém: „OHOLTE SE!“ Podle mě je blbá ona. :-)

Papa, Vaše vychechtaná Leni


Milá Supa Trupa BFF a moji čtenáři,

konečně mě pustí domů. Ještě poslední br. kaše k snídani, poslední džusík v parku a poslední zvoneček k obědu. Celá natěšená vstanu a jdu si pro tác na chodbu. K mému překvapení obědy nedealuje ona stará milá sestřička, ale mladý pohledný saniťák. Nahlásím jméno a číslo pokoje. Když v tom se saniťák zasekne, koukne se na mě a řekne: „Vás odněkud znám!“ Velice zaujatě a dosti okatě si mě prohlédne od hlavy k patě a pak ještě jednou. Nakonec pozvedne obočí a vítězoslavně prohlásí: „Ááá, už vím. Asi ze sálu!“


Takže! Moje drahá BFF, kdo je tady blbej?!?


S láskou, Vaše uzdravená a oholená Leni

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)