• Me, My Cat and Cabernet

O Francouzské riviéře a mandli aneb zápisky z nemocnice část 1.

Updated: Feb 13, 2019

Nedávno se mě někdo ptal, jak to bylo s tou mou mandlí, takže asi takhle...


Psal se rok 2012, já se akorát vrátila ze studijního pobytu ve Francii a vrátila jsem se v plné parádě. Byla jsem opálená, (Ach ty odpoledne u bazénu!), značně nevyspalá, protože jsem nemohla spát (stejně tak jako má německá spolubydlící, která si stěžovala na mé chrápání!) a hubená jako nikdy, asi proto, že jsem nemohla ani jíst. „Jó, to bude jiný návrat než ze Států! (Vracela jsem se s 30 kily navíc a rozhodně nebyly v zavazadlech.)“ pomyslela jsem si vítězoslavně.

Jenže mamince se ani tentokrát můj návratový stav nezdál. (O vztazích matek a dcer si ještě povíme, ale jedno je jasné, jim se člověk prostě nezavděčí!) A tak jsem se doma neohřála ani dva dny a už jsem si to mašírovala k doktorce.


A tak tady jsem, již hodinu a půl sedím trpělivě v čekárně, když konečně sestřička zavolá mé jméno. Já vstanu a už sedím v ordinaci a paní doktorka se ptá, co mě k ní přivádí. Já se jí snažím vysvětlit, že mě trochu pobolívá v krku, ale že to určitě nic není, i když vzhledem k tomu, že nemohu moc artikulovat, mi paní doktorka nevěří.

„Tak se na to podíváme.“ řekne „Otevřete pusu, vyplázněte jazyk a udělejte ááá.“

A tak otevřu pusu, vypláznu jazyk a udělám „ááá“.

Paní doktorka se ke mě nakloní, koukne se mi do krku a nakonec i ona udělá „Ááá! Jéminánku, vy máte ááábsces.“ pronese lehce překvapeným hlasem, svraští obočí a okamžitě začne zuřivě klepat do klávesnice.


Mně se trochu uleví, protože už vím, co to mám, a trošičku se i nadmu pýchou, protože se mi opět podařilo paní doktorku zaskočit a na chvíli ji vytrhnout z oné důchodcovské a chřipkové rutiny. (Za těch 7 let jsem u ní byla třikrát a vždy jsem byla těžce originální! Jednou pro postinor, jednou s impetigem a nyní mám absces. Sice nevím, co to je, ale rozhodně to není nějaká chřipka. :-))


Paní doktorka urychleně dopíše svou zprávu, otočí se na mě a svým nejstarostlivějším hlasem řekne. „Slečno, nebojte se, budete v pořádku. Tady máte žádanku do Vinohrad. Tam Vám ten absces i mandličku vyndají a za chvíli budete zase jako rybička.“

Já se ale nebojím. Z myšlenky, že musím na ORL do Vinohrad sice úplně nadšená nejsem (naposledy mi píchali ucho), stejně jako z faktu, že na mě mluví ve zdrobnělinách, ale co si budeme povídat, hlavně potřebuju být co nejdříve jako rybička, protože 6 týdnů na Francouzské riviéře není úplně nejlevnější záležitost a já musím jít do práce...


A tak už 20 minut stojím ve frontě k registračnímu okénku ve Vinohradech, když se konečně zpoza skla ozve „lehce“ otrávené a uhejkané „DALŠÍ!“. Přistupuji k okénku a podávám sestřičce svou kartičku pojištence a žádanku. Sestřička se na ni podívá a v tu chvíli, jak kdyby do ní blesk udeřil. Změní se v dobrou vílu, pozvedne obočí, usměje se a milounkým hláskem mi sdělí: „Vy naše chudinko, tak se tady na minutku posaďte a pan doktor bude hned u Vás.“ „Dobře.“ odpovím lehce zaskočeně tou proměnou nálad, ale nakonec tomu přijdu na kloub. "Holt vypadám skvěle, úsměvu mám na rozdávání a tak je na mě prostě milá."


Jen se otočím a mám se k odchodu do čekárny, sestřička vyskočí ze židle jak péro z gauče, začne zběsile rozhazovat a zděšeně volat směr k ordinacím, že tu mají absces. „WTF? A že já jsem drama queen? Prostě to ORL je nějaké divné.“ pomyslím si a nechápavě zakroutím hlavou. Sestřička to zahlédne, opět se promění v dobrou vílu a řekne: „Minutečku zlatíčko, hned jsem u Vás, ano?“ Já sice stále nevím, proč tolik dramatu a hlavně proč i ona na mě mluví, jak na retarda, ale myšlenka, že to bude jen minutečka a já předběhnu všech těch 14 lidí v čekárně, mi přijde docela vhod. Přeci jen, ještě musím připravit lekce na další den.


Ani si nestačím dosednout a sestřička je již u mě. Bere mě do rámě a opatrně mě vede směr ordinace. „Pojďte chuděrko, pan doktor už na Vás čeká.“ šišlá na mě a ostatním kolegům a kolegyním v bílých pláštích, které cestou potkáme nenápadně a veledůležitě naznačuje, že vede ten absces. „Skvělé, vážně si připadám jak retard.“ honí se mi hlavou a najednou již

sedím v křesle, kolem mě jsou čtyři sestry a tři doktoři.


Já dělám „ááá“, oni se mi koukají do krku a pak se jdou na druhý konec ordinace poradit. Pak zase dělám „ááá“ a oni se mi zase koukají do krku a zase se radí. Něco si špitají a nakonec se vyrovnají do řady přede mě, nasadí vážné výrazy a s politováním mi oznámí, že mám absces a že je to sice mrzí, ale že lůžkové oddělení se zrovna maluje.


Já na ně koukám a začínám mít podezření, že ten absces s retardací úzce souvisí. Fakt, že mám absces už vím a fakt, že se lůžkové oddělení maluje mě sice těší (Trochu to tu zrenovovat již bylo potřeba!), ale za boha nechápu, co má jejich malování společného s mým abscesem. „Snad mi měli vyndat absces a mandličku a já měla být fit jako rybička. Nečekají, že jim tu budu malovat?“

Páni doktoři rychle pochopí, že je nechápu, a tak mi ještě jednou zopakují, že na oddělení probíhá rekonstrukce, že jako malují a to právě lůžkové oddělení a že si mě nechat nemohou. Já sice nemám v úmyslu u nich na oddělení ani zůstávat ani malovat, ale rozhodnu neodporovat (i když, co asi na jedné mandličce a abscesu může být) a nechám si vypsat žádanku do Vojenské. Tam mi ten absces i mandličku vyndají a mám si i prý na tři dny zabalit věci s sebou. „Skvělé“ pomyslím si, „takhle nebudu mít ani na nájem, ale co, tak si prodloužím volno a ve Vojenské jsem ještě nebyla.“


O dvě hodiny později, ještě si doma dám cigárko a kafíčko, přijíždím do Vojenské. Jen co vejdu na ORL, sestřička je jako na trní a okamžitě se ptá, jestli já jsem ten absces. „Ano, jsem.“ odpovím a ona už mě za ručičku vede směr ordinace. „No, tak na předbíhání je absces docela fajn, Leni.“ zatetelím se a po sto padesáté toho dne opět dělám „ááá“. Sestřičky kolem mě skáčou, stříkají mi do krku něco proti bolesti, podávají kalíšek s roztokem peroxidu na vykloktání, utěšují mě milými a stále více zdrobnělejšími slovíčky, hladí mě po vlasech a já se vším tím povykem začínám dosti bavit. Když v tom do dveří vstoupí pan doktor. Pozdraví, zeptá se, jak se mám, a neomylně sáhne po 30 centimetrů dlouhých špičatých nůžkách a nakročí směrem ke mě.

Já na něj koukám s úsměvem (je to fešák), chystám si svou velevtipnou odpověď a najednou ve mě hrkne: „Na co, k***, má ty nůžky? Snad mi tu mandličku nebude páčit takhle? Tady? Tady a teď?“ Zděšeně koukám na ty nůžky: „No to asi asi pos.... .“


Jak se ukázalo, pan doktor se rozhodně nepos***, za to já bolestí málem ano.


Než jsem dokončila svou myšlenku, nůžky jsem měla narvané někde hluboko v mandli, z očí mi tryskaly slzy, z pusy se mi valila pěna z peroxidu a obsahu mého abscesu a najednou mi to celé došlo. Došel mi všechen ten „vtipný“ povyk, všechny ty milé a starostilvé sestřičky a vlastně vůbec, co to ten absces vlastně je!



©2018 created by me, written by me, loved by you :-)