• Me, My Cat and Cabernet

Jak to všechno začalo...

Updated: Feb 18, 2019


Je brzké podzimní ráno, zazvoní budík, já pootevřu oči, protáhnu ruce, zhluboka se nadechnu a v tom mi to dojde. „A do p.....! Vážně? Neneee. No to bude den!“ ulevím si, otočím se na bok a zachumlám se zpátky do peřin. „Tak dneska do práce nejdu!“

(Osobně považuji za velice nefér, že když se člověku něco přihodí, tak to svět nezajímá. Jede si dál, jen další středa, jako by se nic nestalo, jakoby se nechumelilo. Nemohl by se na chvilku zastavit a dát člověku šanci se trochu vzpamatovat?

A když už jsme u toho, také považuji za velice sobecké se s někým/kýmkoliv rozcházet v úterý. Moji milí čtenáři a čtenářky, pokud se chcete s někým rozejít, nedělejte to v pondělí, nedělejte to ani v úterý a ani ve středu. Zkuste vydržet do pátku, aby měl Váš budoucí „zhrzelý“/Vaše budoucí „zhrzelá“ čas se přes víkend dát trochu dohromady (opít se, vyspat, vybrečet, znovu se opít, vystřízlivět) a vyjít zpět mezi lidi jako racionálně se chovající lidská bytost a nikoliv jako časovaná emocionální bomba. Vždyť nikdo - kolegyně, kolegové, pokladní, prodavači, prodavačky, pošťáci, kolemjdoucí, spolucestující, součástí Vašeho vztahu nebyli a neměli by tedy býti ani nedobrovolnou součástí Vašeho rozchodu. :-))

Jen velice pomalu se konečně vyhrabu z postele a utřu slzy, když mi na mysl vytanou slova babičky: Než se vdáš, tak se to zahojí. „Vážně!?!“ ušklíbnu se „Tohle možná funguje na rozbité koleno, ale nevím, zda je to to nejšťastnější přísloví pro 30-ti letou ženu čerstvě po rozchodu. Ale co? Mohlo to být horší. Mohlo to být třeba AŽ se vdáš, KDYŽ se vdáš nebo dokonce JESTLI jestli se vdáš. Dík babi.“


Pobavena svou slovní hříčkou ale babičce musím dát za pravdu. Vždycky je potřeba mít cíl. Vždyť co dělá čekání na Godota nesnesitelným (kromě toho, že čekající jsou poměrně zvláštní partička, ale o tom až jindy. Tato klasika mi poslední dobou čím dál tím více přirůstá k srdci.)? Je to fakt, že nikdo neví, kdy a zda Godot přijde. A to já opravdu nechci. Nebudu sedět, plakat a čekat na to MOŽNÁ JEDNOU. Prostě a jednoduše si udělám plán, vytyčím cíl a až ho dosáhnu, tak bude zase vše dobré. Ted‘ jen najít vhodný cíl pro mou rozchodovou situaci. Tak určitě ne, až se vdám. Až uběhnu maratón? S tím ještě počkáme. Až vydělám milión? Hihi :-) Až vypiju celý svůj bar? No, to by mi určitě dobře bylo, ale asi v léčebně. A jak tak bloudím po bytě a přemýšlím o svém cíli, najednou ho spatřím- můj krásný designový dvojdržák na toaleťák, který jsem si objednala v daleké Itálii, čekala na něj šest týdnů a nakonec si ho jela vyzvednout přes celou Prahu, což vůbec není důležité. Ale to je přesně ono, to je moje AŽ. Až vypotřebuji všechen svůj toaletní papír, tak budu zase v pohodě.


Možná to zní trochu pateticky, ale proč? Tahle malá rulička papíru je nedílnou součástí našich životů, je to jedna z prvních věcí, které balíme na dovolenou, když dojde, je to doslova na h***, nejednou byla předmětem hádek (Když vypotřebuješ toaleťák mohl/a bys laskavě vyhodit tu prázdnou rolku? Kdo vypotřeboval poslední h***papír? Kdo je na řadě koupit papír?), nejednou byla předmětem značné potupy (obzvláště pro náctileté kupující), nejednou byla předmětem velkého dilema - toaleťák nebo lahev vína (vzpomínáte na svá studentská léta?) Proč by tedy nemohla býti mým AŽ?


Po hodině a přesně na čas odcházím do práce. Než zabouchnu dveře, rozhlédnu se po bytě a spokojeně se usměju: „Mám plán, mám cíl, pečlivě vyfoukané vlasy, dokonalý make- up, přesně padnoucí pouzdrovky, naprosto boží jehly a svůj život stavím na počtu toaleťáků na mém záchodě. ANO, MůJ ŽIVOT JE PATETICKÝ!



Jo a musím přestat v Lidlu kupovat XXL balení, protože tohle vypadá na dlouho...


©2018 created by me, written by me, loved by you :-)