• Me, My Cat and Cabernet

Úvaha o štěstí

Updated: Oct 12, 2018

VAROVÁNÍ! Tento příspěvek je značně pozitivní, nesmyslný a tak trochu MOC. Možná Vám bude připadat, že autorka při jeho psaní byla pod vlivem nelegálně požitých, vykouřených či vypitých látek, ale pravdou je, že je pouze a jen šťastná!

Nedávno mi někdo řekl, že ve šťastných obdobích, jsou mé projevy štěstí poněkud MOC. A jasně, že jo! Jak řekl Harvey Specter a překládat snad není třeba: „Life is this, I like this.“ A sedíc pohodlně ve svém křesle nejprve nakreslil dlaní čáru těsně nad úrovní stolu, aby ukázal na ono průměrné THIS a poté, ve svém velmi Harvey Specter stylu, zvedl svou ruku nad úroveň hlavy, aby ukázal, že on chce a má rád VÍC a přesně to chci i já.


(A ano, jsem si plně vědoma, že popisem dané scény, celá záležitost ztratila nejen pointu, ale i vtip, ale co? Zasměju se a ještě se poklepu po rameni a pochválím se, jak jsem skvělá a zábavná :-) a pro jistotu přidávám i video...)


A jak tedy MOC štěstí vypadá? Asi takto:

  • Chodím po ulicích s úsměvem od ucha k uchu. (A ano vypadám jako totální magor.)

  • Kývám hlavou, kroutím boky a vrtím pozadím do rytmu hudby a pokud žádná nehraje, tak si prostě zpívám. (Ano, nahlas. Ano, na veřejnosti. A ano, téměř neustále.)

  • K velkému překvapení spolucestujících, zdvořile a nahlas zdravím při nástupu a výstupu z veřejného dopravní prostředku. (Ale tomu se říká dobré vychování, ne?)

  • Povídám si se sousedy na chodbách a ve výtahu a nenápadně blokuji dveře, aby nemohli vystoupit či odjet dříve než jim vylíčím, kolik jsem ten den uběhla kilometrů a vyposlechnu si pár pavlačových drbů. (O pár měsíců později se toto klevetění ukáže býti velkou chybou, ale jak to asi mohu vědět? A navíc tomu se říká dobré vychování a vřelé sousedské vztahy, ne?)

  • Bavíme-li se o uběhnutých kilometrech, zvládám si nebrat osobně slova mého oblíbeného a života-zachraňujícího prodavače z večerky o tom, že bych měla každý den uběhnout alespoň 10km a dokonce věřím, že má na srdci pouze mé dobro a zdraví. (No, ale zcela vážně chlape, tohle se ženám neříká! Nějaké to vychování!)

  • Jsem ochotná se podělit o kokosový suk s paní v čekárně u lékaře a jsem odhodlána ji přesvědčit o svých dobrých úmyslech, přestože strach z otrávení či napálení v jejích očích je více než zřejmý a její úleva, když jsem zavolána do ordinace, ještě více. (Kromě dobrého vychování na řadu vstupuje i špatné svědomí, že jsem neuběhla svých denních 10 km a navíc jsem sežrala celý suk...)

  • K jejich velké nervozitě skládám komplimenty neznámým dámám na ulici či v obchoďáku. „Jééé, vy máte ale krásnou sukni/halenku/kabát. Ta barva/střih/vzor je naprosto skvělý.“ A nenechávám se odradit ani velmi výmluvným a odtažitým. „Děkuji, potřebujete něco?“ Usměju se a pokračuji „Kde jste to koupila?“ (No tak lidi! Malý úsměv a trocha to vychování nikdy nikoho nezabily. :-))

  • V 6 ráno se dávám do hovoru (trochu jednostranným, pravda) se značně podnapilým pánem před bankomatem. Pomůžu mu otevřít dveře pomocí karty a on mě nechá vybrat si první a jako třešničku na dortu mi (k mému lehkému zděšení a velkému úsměvu) ještě zazpívá. „Tereza, jedině Tereza....“ Co na tom, že nejsem Tereza, důležité je, že gentlemani stále existují.

  • A konečně, těším se do svého Lidlu, abych si zatokala s pokladními. „Vážně končíte až v devět? To je strašný.“ povídám svým nejvíce soustrastným hlasem. „Víte, já si myslím, že by mělo být večer/o víkendu/o svátcích zavřeno.“ pokračuji a když vidím, že je mém tokání opětováno, vytahuji eso z rukávu. „A co dělá VŠEŽRANETA?“ zeptám se a představení může začít. Nejprve předehra jak od Pink Floyd, předehra pípajícího zboží, zabuchujících se kas a cinkání mincí a poté se jedna po druhé pokladní přidají do sborového „Sežrala můj banán, sežrala můj jogurt. Mně sežrala svačinu, oběd. Vypila mi kafe/colu/čaj. Sežere všechno, co najde“ Žalozpěv nebo spíše hněvozpěv na téma ztraceného jídla by mohl pokračovat do nekonečna. Když v tom celý Lidl (včetně nyní už totálně pohlcených zákazníků) ztichne a přichází velké finále.

Má pokladní se nadechne, podívá se na mě a hlasem plným nechuti spustí svou árii. „Představte si, že když Jana šla do důchodu, tak nám všem koupila dortíky u Hájka. Víte jak jsou drahé? A Všežraneta je sežrala, všechny. Nenechala ani jeden. Věřila byste tomu?


Já nasadím svůj nejvíce pohoršený pohled a znechuceně se podivím: „No to snad ne? To je neuvěřitelný!!!“ ale hluboko uvnitř mé srdíčko zaplesá a podíví se, že je to vskutku neuvěřitelné, že to funguje pokaždé.

Nechápejte mě špatně, je mi líto Všežranety, která se díky svému neukojitelnému apetitu stala terčem posměchu a nenávisti svých kolegů, a je mi líto i Jany, která do důchodu odešla, ale nešťastné okolnosti jít vrátily zpět za pokladnu, ale nemohu si pomoci, já prostě to Lidlácké drama zbožňuji. :-)

Naprosto a totálně MOC šťastná, odcházím z Lidlu a už už se chystám zvednout ruku k oblakům: „Harvey, my jsme prostě NEJVÍC!!!“ Když v tom mi zazvoní telefon: „Leni, udělala si už check-in?“ ozve se hlas mé mámy. A během té jedné věty můj se můj život změní z totálně nejvíc na totálně nejvíc v p***.



©2018 created by me, written by me, loved by you :-)