• Me, My Cat and Cabernet

BBOD: Kapitola 9., "Podzimní/pozadní a tak trochu pokrytecká"

Stejně tak, jako s sebou jaro přináší kratší sukně a větší výstřihy, které postupně rozvolňují pracovní morálku, pozvedají všeobecnou náladu, zapalují lýtka, aby to vše vyvrcholilo nezapomenutelnými letními party, výlety a dovolenými, zapomenutelnými a raději zapomenutými románky, stejně tak i podzim má svá pevně daná pravidla.


S rychlostí, s jakou nás navrátí do rutinního pracovního týdne pondělí - pátek od osmi do pěti ještě okořeněného o fakt, že jako každý rok, je potřeba vše zvládnout do Vánoc, nás navrátí i do starých kolejí.


A tak tady jsem. Je páteční odpoledne, já nenápadně pokukuji po hodinkách a v hlavě počítám, za jak dlouho budu moci jít domů. Moji drazí čtenáři, asi se ptáte, kam že ten večer vyrazím, že se na to tak těším - pravda je, že NIKAM.

Pravda je, že po všech těch prodloužených, protančených a propařených víkendech, a že jich bylo, to léto jsem se snažila „natáhnout”, jak jen to šlo, dvou měsících pracovního zápřahu, i já musím uznat, že již nejsem nejmladší a že začínám působit dojmem lehce vylobotomovaným, a tak je na čase zpomalit a přijmout fakt, že už je podzim. (A taky si trochu odpočinout než začne sezóna vánočních večírků. :-))

Pravda je, že mě čeká večer ve společnosti Míci, pana Caberneta, pleťové masky, tlustých ponožek a sumodrdolu.

Pravda je, že se toho nemůžu dočkat.

A pravda je, že tohle páteční odpoledne mi vůbec, ale vůbec neutíká.

A jak se ukáže, rozhodně nejsem jediná.


Dvě hodiny do konce pracovní doby/začátku víkendu mi pípá telefon...

„Ahoj Leni, jak se máš? Co děláš?” píše mi ex. Prý si na mě při tom dlouhém pátečním odpoledni vzpomněl. A vzpomněl si nejen na mě, vzpomněl si i na můj zadeček a jestli bych si o tom nechtěla „chattovat”?

„Jako videochat?” vytřeštím oči.

„Teda Leni, ty si nějaká hrrr! :-)” dostane se mi odpovědi.

„Hrrr” možná jsem, ale leda tak na to jít domů.


Hodina do konce pracovní doby se ozývá Pán z kabinek...

„Ahoj Leni, jak se máš? Co je nového?” Na odpověď nečeká a rovnou píše, že on se má skvěle, v práci mu to šlape a navíc se bude ženit.

„Už zase?” vyhrknu. No, neříká se snad třikrát a dost? Když v tom si uvědomím nevhodnost své odpovědi, a tak mu z celého srdce pogratuluji.

Pán z kabinek mou gratulaci ještě srdečněji přijme a k přijetí přiloží tu nejsrdečnější esej na téma jediné, pravé a nefalšované lásky na celý život. A když už se prý spolu bavíme tak otevřeně, přizná se, že to nebylo jen srdce, které mu zaplesalo, když jsem dnes proplula kolem jeho kanceláře.

„Ach Leni, tomu já říkám pozadí, to hned zvedá chuť k práci“ a jestli vím, co tím myslí.


Já to nevím a ani vědět nechci. Co vím, je, že podzim je skutečně tady a to se vším všudy!

Deset minut do konce pracovní doby...

Píše Francouz, pozorný čtenář Francouze již zná. Píše, kam večer vyrážím a kde se potkáme. Píšu, že nikam a že se nepotkáme.


Deset minut po konci pracovní doby...

Píše Mireček. Ani pozorný čtenář zatím Mirečka nezná a donedávna jsem ho neznala ani já.


Až naše setkání v baru ukázalo, že s Mirečkem jsme chodili do stejné školy. Mireček si okamžitě vybavil, jak jsme se při stěhování z učebny do učebny náhodně potkávali na chodbách a usoudil, že potkávat bychom se mohli dál, ovšem nikoliv už jen náhodně, leč zcela plánovaně a účelně a to především v pozdních nočních hodinách.


Píše, že jde večer do hospody a jestli se stavím. Píšu, že se nestavím.


Cestou domu…

V hlavě rodí myšlenka, že bych si takhle při pátku zasloužila oříšek.


Již doma…

Píše Mireček, že již je na cestě a že se staví on. Píšu mu, že ani on se nestaví a

přemýšlím, zda si dojdu pro ten oříšek.

Mireček doráží do hospody a já vyrážím pro oříšky.


Cestou pro oříšek....

Přivolávám si výtah.

S výtahem si přivolávám i souseda.

Soused mě sice nepozdraví, zato si mě změří pohledem od hlavy až k patě, zleva, zprava i ve výtahovém zrcadle, a nakonec suše leč uznale prohlásí: „Tak koukám, že stále běháte.“

Já zachovám kamennou tvář a stejně suše odpovím: „Ále, jen tak malinko.”

„Na shledanou!” ladně hodím vlasy a chůzí královny se vydám z výtahu ke dveřím. Nebudeme si nic nalhávat, ze své narcistní povahy se cítím polichocena a navíc, když je to tak, snad bych si zasloužila i chipsíček.


Do večerky vcházím v rozverné náladě.

„Dobrý večer, jak se máte?“ a mířím si to k poličce se slaným.

Pan Večerkář upřeně zírá do kasy a ze zvyku mi odpoví: „Já stále stejně a co Vy? Byla jste běhat? Aspoň 7 nebo 10, každý den, to byste měla.”

„Dneska ne.” odpovím zvesela, když on konečně zvedne hlavu, podívá se na mě a rázně prohlásí: „15! Aspoň 15. Ano, 15 byste měla.”

Mně v tu ránu ztuhne úsměv na rtech. Jako vážně? Chuť na chipsík mě okamžitě přejde, otočím se na podpatku a šáhnu po okurce. No co, když je nakrájím dostatečně na tenko….


Večer…

Píše Francouz, že si obléká „tu bílou košili” a že bychom se měli potkat. Píšu, že dneska bychom se určitě potkat neměli a „češu” si sumodrdol.

Píše Mireček, že je stále v hospodě a že bude vyrážet do baru: „Přidáš se?“ Já si obkládám obličej plátky okurky, no chipsy to nejsou, a píšu, že se nepřidám.

Píše Francouz, že dorazil do baru a čeká.

Píše Mireček, že odchází do baru a také čeká.

Já čekám, až si budu moci z obličeje sundat okurky.

Píše Mireček se v baru nudí, bude se přesouvat do klubu a že mu chybí „společnost“.

Píše Pan Raška, jak se mám a co dělám, že začíná sezóna svařáků a že bychom mohli na jeden vyrazit.

Já vykulím oči tak, že okurka spadne sama. Jako vážně? To si to naše rande nepamatuje?

(Pozorný čtenář ví, že se tak úplně nepovedlo aneb když si své rande spletete s prodejcem Nového prostoru. :-))

Slušně odpovídám, že to asi není dobrý nápad, viz výše.

Francouz se přesouvá do jiného baru.

Teprve mi to dochází. On si MĚ jako nepamatuje? Cítím se uražená.

Mireček píše, že v klubu je mrtvo a že brzy vyrazí domů.

Francouz píše, že v baru to žije a že se budou přesouvat na taneček a jestli se potkáme.

Jako vážně? Vždyť už jsem řekla, že nepotkáme? začínám být lehce frustrovaná.

A on si mě fakt nepamatuje?

Mireček píše, že jede domu a jestli nedáme drink. Nedáme.“

Francouz doráží do klubu a píše, ať přijdu. Nepřijdu.

Pan Raška si nic špatného opravdu nepamatuje, jen ví, že mi to v těch upnutých šatičkách moc slušelo.

Mireček se rozhoduje, že nakonec půjde domu pěšky a že se staví. Píšu mu, že se nestaví.

Mireček píše, že jde kolem a tak se stejně staví. Neodpovídám.

Mireček píše, že už je před barákem. Píšu mu, ať jde domu.

On píše, ať přijdu aspoň dolu a že mi pro pusu klidně i zazpívá.

Píšu mu, ať hlavně nezpívá. Jednak bydlím na druhé straně baráku a druhak, jak jen to říci, pro sousedy je už tak můj život s nepravidelnou pracovní dobou, častými návštěvami a nezvykle vysokými podpatky jakousi nepříjemnou záhadou, na kterou se nenápadně vyptávají při každé příležitosti „A Leničko, co Vy děláte za práci? A kolik Vás tam bydlí?” , a zpívající Mireček by mi na reputaci rozhodně nepřidal.

Mireček zpívá.

Píšu mu, ať nezpívá/neřve, že jdu teda dolů.

Mireček, jen mě uvidí, zpívat přestává.

Mireček přestává i mluvit. Možná jsem si ten sumodrdol mohla rozpustit.

„Tak pojď na drink.” zvu nakonec Mirečka dál, přeci jen je pátek a já si vlastně ráda s někým pokecám.

Mireček kývnutím hlavy pozvání přijímá a stále nemluví.

Ptám se Mirečka, co si dá. Mireček neodpovídá.

Ptám se Mirečka, co je nového v práci. Mireček mlčí.

Ptám se ho, kde byl na dovče a kam se chystá. Mireček stále mlčí.

Brzy mi dochází, že s Mirečkem si moc nepokecám. A tak (si) chvíli povídám a když se zvednu, abych si dolila víno, Mireček se na mě podívá, zhluboka se nadechne a řekne: „Leni, ty máš tak hezkej zadek.”

Jako vážně? prolítne mi hlavou. A tak do sebe kopnu Mirečkův drink, s Mirečkem se rozloučím a rozhodnu se jít spát.


Ještě než usnu, Mireček mi napíše, zda se nemá vrátit. Francouz se bude navracet domů a tak se zeptá, zda se nemá stavit. Mireček mi nabídne, že se mohu stavit já. A Francouz? Domů se dostane v pořádku, napustí si vanu a gentlemansky usoudí, že horkou koupel bych si v tom podzimním nečase zasloužila i já a jestli se k němu nepřidám. A protože je to správný kavalír a nechce, aby mi cestou zmrzla prdelka, rád mi i zaplatí Uber!


Jako vážně vážně? Nemůžu uvěřit svým očím. Co to má bejt? Co si o sobě jako myslej? Já přeci nejsem žádnej eskort a hlavně každej ví, že Uberem nejezdím! Vypínám telefon!


Je sobotní ráno. venku je hnusně, že by psa nevyhnal. Déšť bubnuje do parapetů, obloha je šedivá a vítr sfoukává poslední listí ze stromů. Já si udělám si kafe, pustím gramofón, zachumlám se do křesla a zapnu telefon.


Francouz už je na nohou. Píše, jak se mám a co dělám, a jestli se nechci přijet. Nabídka s vanou i Uberem stále platí a navíc by přihodil i snídani.

O pár minut později se probouzí i Mireček. Píše, jak jsem se vypsala, co dělám a jestli se nechci stavit. On se prý probudil s kocovinou a já přeci vím, co je na kocovinku nejlepší.


Jako vážně? Znechuceně odhodím telefon na gauč. Je tohle normální? Co to s těma chlapama je? To opravdu myslí jen na to jedno? A to si jako myslí, že takhle to funguje? Zamyslím se a v hlavě si promítnu všechny ty události a zprávy předchozí dne. Zamyslím se nad mým ex a Pánem z kabinek, nad sousedem, Mirečkem i Francouzem. Zamyslím se i nad Pánem z večerky a nad svým zadkem a jestli bych přeci jen neměla vyběhnout. A tak se podívám z okna a usoudím, že dneska je to počasí ale opravdu hnus.

A tak se rozhlédnu kolem.


Na gramofonu se vlní deska, byt je provoněný kávou a postel je ještě teplá. Já se natáhnu pro telefon, po paměti vyťukám číslo a napíšu: „Ahoj, jak se máš? Co děláš?”


Ještě než tu zprávu odešlu, na chvíli se zarazím: Jako vážně, Leni?


Nakonec však jen pokrčím rameny. No co? Vždyť je přeci podzim.


Odesláno...


S láskou Vaše trošičku pokrytecká Leni


©2018 created by me, written by me, loved by you :-)