• Me, My Cat and Cabernet

BBOD: Kapitola 8., "Krása severského filmu aneb Always Finish with the Finnish"

Když potká sob soba, mají radost oba. Když se potkají tři sobi, tak se radost násobí. Tedy pokud jeden ze sobů nemá v zadku doslova nacpanou celou sklizeň znojemských okurek!


A tak tady jsem; v jedné ze svých „roztomilých“ náladiček (Ti, co mě znají, vědí své. :-))

odcházím z bytu na tradiční drinčík se svými BFF a z výrazu mé, samozřejmě perfektně nalíčené :-), tváře je více než patrné, že se mi nikam nechce: „No tak, Leni! Dáš si s děvčaty pár drinků a do 11 jseš v posteli.“ uklidňuji se. Moji milí čtenáři, asi se ptáte, proč tedy nezůstanu jednoduše doma? Jenže! Mně se sice nikam nechce, ale také se mi nechce v pátek večer sedět na gauči, navíc by mi mohly utéci nějaké drby a hlavně, přeci jen stále musím lovit ženicha! A tak nazouvám podpatky a jdu.


Než se naděju, již sedíme s mou Supa Trupa BFF a BFF č.1 v našem oblíbeném baru. Margarity jsou obzvláště podařené, naše historky ještě o chlup vtipnější, já se královsky bavím a zcela zapomenu, že jsem vlastně nasr***. Tedy přesně do chvíle než se podívám na hodinky. „Ona už je jedna?“ zhrozím se a zavelím k odchodu domů. Holky s odchodem souhlasí, ale spíše než na přesun domů to vidí na přesun na taneček. Já ale nikam tančit nejdu! Ráno chci jít běhat a pak udělat asi další miliardu věcí a rozhodně nehodlám domů přitáhnout někdy v pět ráno, protože, jak již víme, není mi 20 a celonoční tahy a praktická použitelnost následujícího dne se jaksi vylučují. „Tak se ještě domluvíme, jdu zaplatit a počkám venku!“ odseknu a nasupeně odkráčím pryč.


Je krásný teplý večer, vzduch je svěží, osvětlené pražské uličky nádherné, já stojím před barem a mé BFF nikde.

„Co tam sakra dělaj?“ vyprsknu po pár minutách, řekněme trochu vztekle a nakouknu dovnitř skrz okno. „No jo, to se dalo čekat.“

Má Supa Trupa BFF stojí na baru a vesele cvrliká s chlapcem, který je přesně její typ, aneb jak říká její maminka, malý blonďatý potetovaný chudáček.

„Tak to bude na dlouho.“ pomyslím se a opřu se o zeď baráku, když v tom na mě někdo promluví.

„Waiting for your friends? That is gonna be long.“ řekne mužský hlas anglicky, aby to, moji drazí čtenáři, bylo jasné. (A nadále budeme pokračovat v češtině, poznámka redakce, tedy mě.)


Já se na majitele hlasu ani nepodívám, zašklebím se a pronesu otrávené: „Hmmm.“

Hlas ale v rozhovoru pokračuje. Sdělí mi, že je to kamarád toho malé blonďatého chudáčka, že jsou v Praze na pár dní a že se jim tu moc líbí. Ptá se mě, zda jsem odsud, jestli znám nějaké dobré kluby a kam vyrážíme my. Mě ale ani on ani jeho poznatky o krásách Prahy nezajímají, protože JÁ chci jít domů. Nervózně poklepávám nohou, demonstrativně koukám na hodinky a odpovídám jednoslovně ano či ne. Hlas se ještě chvíli zdvořile snaží vést konverzaci, když se najednou zasekne, podívá se na mě a rázně prohlásí:


„No ty seš teda roztomilost sama. Víš, co děláme s takovejma protivnejma k*** u nás ve Finsku? Vrazíme jim hlavu do sněhu a ... . (Moji milí čtenáři, zde si doplňte dle vlastních tužeb a preferencí, přeci jen jsem dáma. :)) Myslím, že přesně to bys potřebovala!“


Já jen uslyším ta slova, vytřeštím oči, zlomocně svraštím nozdry a už nafukuju hubu; „Jak se jen opovažuje takhle mluvit? A SE MNOU!?!“; když v tom mi to dojde. Nejenže se opravdu chovám jako protivná k***, ale hlavně přesně TO bych opravdu potřebovala. A tak zase splasknu, poprvé toho večera se na ten hlas podívám, je to docela fešák, a ... Jak ráda bych Vám napsala, že nasadím svůj neodolatelný sexy úsměv. Pravda ale je, že propuknu v hurónský smích. A protože chlapec má očividně podobně vybroušený ostrovtip jako já (Tedy doufám, že to byl vtip :-)), a protože jsou teprve dvě ráno, a protože běhání je na kocovinku nejlepší a protože chlapec ani není malinko ženatý a rozhodně se nechce MILOVAT, natož v kabinkách, nechám se jím (a mými BFF) chvilinku, tak aby se neřeklo, přemlouvat a nakonec svolím ještě k jednomu drinku.


O pár minut později přicházíme do klubu. Moje BFF č. 1 si to zamíří rovnou na parket, ne nadarmo se jí říká královna parketu. Má Supa Trupa BFF s malým blonďatým potetovaným chudáčkem jdou hledat místa na sezení a já jdu s finským chlapcem na bar. Chlapec opravdu srší ostrovtipem a to až tak, že chvíli přemýšlím, zda je zcela normální, a chvíli si nejsem jistá, zda mluvíme stejnou angličtinou, ale čert to vem, finské ledy byly prolomeny a takhle jsem se nenasmála ani nepamatuju! (To je tak, když se Vám někam nechce!) Smějeme se, vyprávíme si historky, chvíli všichni křepčíme na parketu, čas doslova letí a než nadějeme, je tu závěr večera a s ním i změna playlistu.


Proč se hrajou ploužáky na konec večera jsem nikdy nepochopila. Nechápejte mě špatně, tanec s mužem na tu či onu pecku považuji za tu nejkrásnější a nejvíc sexy věc na světě, ale rozhodně netoužím po tom, aby na zpocenou mě ve čtyři ráno matlal nějaký zpocený týpek mezi dalšími zpocenými lidmi. To je taky důvod, proč neběhám maratony!


Finský chlapec ale můj názor na věc nesdílí. Jen se rozehrajou tóny ... , již si to šine směrem ke mně. Já ale vím své. Rozvlním se do rytmu, neboť je to opravdu pecka, a zahájím svou léty osvědčenou „zdrhací“ strategii. Ladnými kroky couvám směr od chlapce a doufám, že bezpečnou vzdálenost mezi námi udržím až do konce písničky. „Skvělá práce, Leni.“ oceňuji své manévrovací schopnosti. A jen se v duchu poplácám po ramenou, narazím na hradbu lidí. „Co teď?“ začnu panikařit a rozhlížím se kolem sebe. „Jako je to fešák, ale já mám zpocený záda.“ Má panika dochází vrcholu a v tom ji uvidím. Vedle mě stojí prázdná židle a mně svitne naděje.


„No tak ty lekce chair dance k něčemu byly.“ zaraduji se, šáhnu pro ni a jedním pohybem ji přesunu mezi sebe a finského chlapce. Finský chlapec na mě nechápavě koukne, ale jen, co poprvé hodím vlasy a vyseknu ukázkovou „body wave“, takovou tu správně rnb/ghetto/bordel hezky od podlahy, chlapec na mě uznale mrkne a já vím, že jsme na stejné vlně, takže show může začít.

Já ladnou chůzí kroužím kolem židle.

Chlapec dělá pár kroků vzad.

Já chytám židli za opěradlo a postupně vykresluji obloučky nejprve hlavou, poté rameny, hrudí a boky.

Chlapec jde po vzoru Travolty, doslova „electrified“, na kolena.

Já se zakláním přes opěradlo, nohy otvírám jak vějíř doleva a zpátky doprava.

Chlapec se plazí po podlaze. (Teď již není jen zpocený!!!)

Má lýtka tikají ve vzduchu jak hodinky. Hodinka po směru, hodinka protisměru a mám nohy do praku. (A jsem vděčná, že mi maminka celé mládí vtloukala, že vždy musím mít hezké spodní prádlo. Co kdyby mě srazilo auto, co by si pomysleli doktoři?)

Chlapec klečí přede mnou.

Já mu přehazuji nožky kolem hlavy. (A doufám, že jsem stále na stejné vlně, protože jeden malý pohyb hlavou vedle a můj podpatek by mohl skončit někde hluboko v jeho očním důlku.)



A pak se to stane!


Moji čtenáři a sestro!!! Já vím, že čekáte, že se rozplácnu na zem jak široká, tak dlouhá, a za normálních okolností bych Vás nezklamala, ale tentokráte ne. K mému vlastnímu překvapení si dám dohromady počet vypitých margarit a nevalnou flexibilitu mých zad, a rozhodnu se nemachrovat více než je třeba a prostě si užít ten moment. Protože v ten moment se podívám kolem a zjistím, že dav se rozestoupil, zraky všech jsou upřené na nás (a můj rozkrok), přihlížející nám tak trochu rnb a tak trochu ghetto s rukama ve vzduchu fandí a já si připadám jak ve filmu. (Ruku na srdce, milé dámy, která z nás neviděla Save the Last Dance asi tak milionkrát?) A tak tančím, jak kdyby nebylo zítřka. Můj finský chlapec tančí doslova, jakože nebude zítřka! (Kromě vybroušeného ostrovtipu má i značně vybroušený taneční styl. :-)) A když se z repráku vylinou poslední tóny skladby, která mi od toho večera nikdy nebude znít stejně, a naprosto upřímně si za Boha nemohu vzpomenout, co toho večera hrálo :-) , já stále vím, že jsme s finským chlapcem na stejné vlně.


Za bujarého potlesku ve stoje si vyměníme jeden pohled, zpocení nezpocení si padneme do náručí, on mě zvedne a zatočí kolem dokola a já v tu chvíli vím, že...


...no že jsem do p*** měla svůj filmový moment!!!


No tak, moji milí čtenáři, žádné dojáky nečekejte, konec konců chlapec je ze severu! Potlesku ve stoje se nám dostalo, ale, co si budeme povídat, v klubech se většinou nesedí. :-) I když soudě dle štědrých nabídek hned několika pánů žádajících si podobný taneček, usuzuji, že potlesk ve stoje byl adekvátní, minimálně termín. (Tak nevím, zda bych neměla změnit kariéru. :-))


A jak to celé dopadlo?


O dva dny později, to střízlivění je vážně delší a delší, sedíme s děvčaty na mém balkóně, popíjíme Prosecco a pozorujeme, jak nám nad hlavou létají letadla.

„V jednom z nich sedí určitě sedí finský chlapec a malý blonďatý potetovaný chudáček.“ pronesu.

„Vracejí se domů.“ odpoví má Supa Trupa BFF.

„No ale hlavně Leni?“ podívá se na mě má BFF č.1, „Kde ses to do p*** naučila? To byla bomba!“ obdivně řekne.


Já se nadmu pýchou, protože jsem dostala kompliment od královny parketu, ještě jednou si v duchu přehraji tu scénu, užiju si onen aplaus a pak ve mě hrkne: „Jéé, díky. Ale prosimtě, měla jsem propnutý špičky?“

S láskou, Vaše tanečnice Leni


A malá poznámka pro spolek přátel Googlu, videozáznam neexistuje! (Tak přeci jen jsem dáma a hlavně, Margarita mě naučila, že krásné vzpomínky a videozáznamy se ne vždy slučují. :-)) A kdyby Vás zajímalo, zajísté, vypadalo, podívejte se na božskou Lucii Hamrlovou, protože to ona mě to naučila!

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)