• Me, My Cat and Cabernet

BBOD: Kapitola 5., "Pán z kabinek: Návrat krále (rozpačitých situací)”

Updated: Jul 7, 2019

Vážení čtenáři, zajisté si pamatujete na Pána z kabinek. Není to tak dávno, co mě přistihl tak nějak „nepřipravenou“. Pán z kabinek se následně za své chování omluvil a nakonec se z nás stali kamarádi nebo spíše známí, co si občas vymění pár životních updatů přes sociální sítě.

(A pokud někdo z Vás zachytil můj velevtipný odkaz na Pána Prstenů, zajisté mu došlo, že jeden díl byl přeskočen. Nebyl. Díl druhý s podtitulem Dvě slova se skutečně odehrál, ale jak všichni víme, každá historka potřebuje svůj čas, aby se mohla vyprávět a ten zatím nenastal. A že já zvládnu dosti, ale ta jeho dvě slova byla i na mě moc.:-))


Ale vezměme to od začátku:


Před měsíci jsem šla na vínko s kamarádkou. Popíjely jsme a štěbetaly o všech tématech: o chlapech, práci, kamarádech, dietách, nákupech, jaké jsou nové drby. Už jsme se chystaly k odchodu, když jen tak mimochodem kamarádka svým nejlhostejnějším hlasem prohlásila: „Jo, a víš, kdo napsal?“ Věděla jsem to okamžitě a úplně přesně, byl to její křeček. Jen jsem pozvedla obočí a ona jen mávla rukou. „Neboj, rázně jsem ho odbyla.“ řekla a hned změnila téma. (Fáze první: Odtažitá)


O pár týdnů později jsme seděly na obědě. „Tak co?“ ptala jsem se. „Ale nic, občas si vyměníme pár zdvořilostních zpráv, ale jen stručně, co je nového.“ pravila rozhodně a dodala: „Leni, proč ho to asi zajímá? Myslíš, že? Píše snad kvůli? No, to je jedno.“ (Fáze druhá: Ostražitá)


O týden později již spolu šli KAMARÁDSKY. Oběd byl, dle jejích slov, skvělý. Onen křeček se choval mile, nic nechtěl, jen být kamarád a tak jí nabídl kamarádskou pomoc s papíry do práce. Vždyť jí s tím přeci pomáhal vždycky, takže to je maličkost a jí to děsně bodne. A hlavně, všechno už bylo v pohodě a ona byla (ve fázi třetí) Nad věcí!


Netrvalo dlouho a přišla fáze čtvrtá: V sedmém nebi („Leni, promiň, dneska na drink nemůžu, jdeme do kina....“) a ještě rychleji fáze pátá: V pr***. Seděly jsme na víně a já toho měla tak akorát dost. Kamarádku jsem sepsula na první dobrou, že se nepoučí a že to už tady bylo a ne jednou, a že o tomhle křečkovi, už nikdy, ale nikdy, poslouchat nebudu!!! A proč jsem ji tak sepsula? Čistě proto, protože jsem sama byla děsně v pohodě, o pár kilo lehčí, chytrá jak rádio (to jsou ty promile :-)) a tušíte správně, byla jsem V sedmém nebi. Začalo to odtažitě „Mám se dobře, děkuji?“, pokračovalo ostražitě „Mám se dobře a ty?“ a najednou jsem měla přivrtané poličky a konzole, připravené teplé obědy do práce, naplánovanou dovolenou a rozhodně jsem nepotřebovala, aby mi někdo nastavoval zrcadlo. :-) (Ale já přeci nejsem tak „blbá“ jako ona.)


Ach ty ženy a jejich křečci!!!

Bylo 23.prosince. Já balila dárky a i když jsem stále byla v sedmém nebi, tušila jsem, že dlouhého trvání to mít nebude. Odložila jsem mašle a nůžky a šáhla po počítači. Jenže! Kamarádce jsem napsat nemohla. Stejně tak jako každá historka potřebuje svůj čas, aby se mohla vyprávět, každý křeček má i omezený počet analytických rozhovorů, který se mu může věnovat, a já moc dobře věděla, že ten počet je již skoro naplněn (a hlavně, že bude hůř), ale navíc bych se jí asi musela omluvit, že jsem minule byla „moc unáhlená“ a že jsem vlastně stejně „blbá“ jako ona (použila bych jiných slov...), ale to se mi a mému egu rozhodně nechtělo.


A tak jsem tupě koukala do obrazovky a přemýšlela, komu napsat, když v tom mi pípla zpráva. Psal mi Pán z kabinek, jak se mám a co dělám. Já nelenila, v hlavě si spočítala, kolikrát jsem si já vyslechla o jeho milostných eskapádách a rozhodla se srovnat skóre. Během minuty jsem mu vylíčila celou svou situaci, co mi křeček psal a co mi nepsal, co mi říkal a neříkal, co tím myslel, on jako chlap to přeci musí umět interpretovat, a co to všechno znamená. Pán z kabinek chvíli trpělivě odpovídal, jen aby byl zavalen dalšími dotazy, valila jsem to na něj a zrovna když jsem začala pociťovat, že je to vážně všechno v p*** (páté fázi), objevila se.


Byla přes celou obrazovku.


Profilová fotka!


A rozhodně tím nemyslím jeho úsměv Toma Cruise. Zírala jsem na to, v celé jeho obnaženosti a hezky z profilu, a nakonec jen konečky prstů zavřela svůj počítač. "Chudáček můj malý, snad mi z toho nebouchne. Ten chlap má vážně problém. No, co na to říct?" přemýšlela jsem a nakonec jen odepsala z telefonu (Mého milovaného Maca budu muset vydezinfikovat), že děkuji (už zase), ale že musím jít a šla jsem.


Trochu otřesená tím, co jsem viděla, rozhodla jsem se jít na pivo a s kým jiným, než s mým ajťákem. O hodinu později jsem již v mé domovské hospůdce seděla u Plzničky a vyprávěla o tom, co jsem zažila. Dramaticky jsem rozhazovala rukama a pohoršeně zvedala obočí. Můj ajťák to všechno sledoval a nakonec s německy ledovým klidem prohlásil: „Yeah, as Maggie Smith said: „Dickpic is like religion. You just keep it to yourself.“


(Jak řekla Maggie Smith: "Dickpic je jako náboženství. Prostě si ho máš nechat pro sebe.“ Jinak ten citát zní úplně jinak: „My dear, religion is like a penis. It's a perfectly fine thing for one to have and take pride in, but when one takes it out and waves it in my face we have a problem.” Ale pointa je stejná.)


Podruhé toho dne jsem zůstala čumět beze slov, páč jsem nevěděla, co na to říct. „Žádné drama a slova útěchy?“ a tak jsem se začala smát. Pošli kartu, daruj úsměv, motto mé sestřičky zafungovalo. Jen Vás, mí drazí čtenáři, prosím, posílejte krásná přáníčka z malých ilustrací a nikoliv „svou tvorbu/chloubu“.


A protože jsou Vánoce, Pána z kabinek v tom nenechám. Druhý den mi psal. Omluvil se mi za onu fotku, ale prý jsem zněla smutně a on je nevěděl, jak mi pomoci a jak mě přivést na jiné myšlenky. Co si budeme povídat, to se mu povedlo! Popřál mi krásné svátky, nakonec se zeptal, zda mi přišel hezký a urostlý? A co na to já? Jen jsem se pousmála a věděla jsem, že ten někdo v p*** teda rozhodně nejsem já. "Jako vážně? Na Štědrý den?" :-)


S láskou,Vaše lehce pohoršená Leni

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)