• Me, My Cat and Cabernet

BBOD: Kapitola 4., "O Raškovi, Kafkovi a krávě"

Updated: Nov 29, 2018

Stojím v tramvaji a koukám z okýnka, jak se Praha pomalu halí do vánočního kabátu. Za okny poletuje sníh a já přemýšlím... No zcela upřímně přemýšlím nad tím, proč mají lidé utkvělou představu, že je potřeba všechno dodělat a odevzdat do Vánoc, jako by čekali nikoliv konec roku, ale konec světa.


„To byl zase tejden!“ oddychnu si a v tom mi pípne telefon.

„Čau Léňo, neskočíme na pivo a na křídla? V práci je masakr, potřebuju trochu vypustit páru.“ píše mi má BFF. Koukám na tu zprávu a nejraději bych se na místě otočila a šla, zcela zaslouženě, ten týden zapít, ale!?!

„Sorry, já nemůžu, mám rande.“ odpovím a v duchu si říkám, zda mám tohle zapotřebí. Celý týden makám jak šroub a v pátek? „Taky by mi pár drinků bodlo, ale dneska jsem za dámu. Radši bych šla ale s tebou na křídla. :-(“ napíšu upřímně.

„No tak držím palce. Teda hlavně, aby to byl debil a stihly jsme ty křídla. :-)“ dostane se mi odpovědi. Takovou odpověď sice nečekám, ale dosti mě pobaví. Nahlas vyprsknu smíchy a poprvé za celý týden to ze mě všechno spadne. Jenže v tom mě napadne, že za debila bych mohla býti dost dobře i já! Chlapec vypadá jako sympaťák, je zcestovalý (velké plus), je živnostník stejně jako já a nepíše hrubky. Lehce znervózním a pro jistotu si všechno překontroluji v hlavě: „Jsem načančaná, ale ne přehnaně. Make-up mám decentní. Vlasy voňavé, a i když se ve sněhu zkroutí, tak na první dojem budou pod čepicí. Podpatky mám tak akorát, abych nebyla vyšší. Cash jsem si pro všechny případy vybrala a jedu na čas. Teda, jedu brzy! Nevadí, vystoupím o stanici dřív a projdu se. Trochu se tím proberu a navíc je to ideální vzdálenost, aby my roztomile zčervenaly tváře a přitom se nespustila ta zimní rýma z nosu. Super, bude to skvělý večer a i kdyby ne, tak aspoň budu mít o čem psát.“


A konečně JÁ :-)

A jak řeknu, tak se i stane a já už stojím před Kafkovou hlavou. S úžasem koukám na to, jak se točí a vytváří nový a přitom ten samý obličej, když v tom ke mně přistoupí malý lehce sešlý pán v oprané péřovce s Raškovkou na hlavě a cosi zadrmolí. „Sakra, tohle mi ještě chybělo!!!“ prolítne mi hlavou. Neobtěžuji se ani otočit hlavu, jen letmo se na pána podívám a tiše, ale rázně odpovím: „Ne, ne! Děkuji, já nic potřebuji.“


Pán se otočí a má se k odchodu a já se v duchu poklepu po rameni, jakou mám vyřídilku. „První dojem na rande nemusí být ve společnosti nějakého pobudy. Dobře ty, Leni!“ pomyslím si, když mi to dojde: „No ty p***! To bylo moje rande. Bože Lenko, vážně? Co teď? Chudák? Můžu odejít?“ Pánovi ovšem dojde to samé a vydá se opět směrem ke mně. „No tak to zahraji do autu, přeci jen nemám brýle a je tma. A nebo je třeba nahluchlý a neslyšel to.“ honí se mi hlavou a pán již stojí přede mnou a podává mi ruku. Já nasazuji ten nejsladší úsměv a doufám, že mě, jako už tolikrát, vytáhne z prekérní situace. Velice rychle je mi však jasné, že tentokrát se tak nestane.

Pán rozhodně nahluchlý není a z výrazu jeho tváře je více než zřejmé, že má slova nejen slyšel, ale rovněž si je i náležitě vysvětlil. Z výrazu mé tváře je patrné, že nejsem slepá, ale, kulantně řečeno, zaskočená. Takže si to shrňme:

  • na prvním dojmu záleží,

  • není cestování jako cestování,

  • není podnikání jako podnikání.

A hlavně! Já nešla na schůzku s pouličním prodavačem NP a on s arogantní k*** na podpatkách!


O jeden velmi rychlý a velmi horký svařák později již stojím v tramvaji, koukám, jak za okny poletuje sníh a píšu mé BFF. „Křídla za půl hoďky! Nekomentuj to!“


Není nic lepšího než spláchnout náročný týden a pachuť nevydařeného rande ve Vaší domovské hospodě a není nic horšího, než když je přesně v tu chvíli narvaná k prasknutí. Stojím tam a zcela nešťastně koukám na mou BFF. „No to nene, ještě tohle. Tohle je fakt týden na h***!“ je mi upřímně do breku a vím, že jediné, co to spraví je pivo a křídla, protože mám k*** hlad. (Vždyť jsem kvůli těm 20 minutám týden nejedla!!!) A v tom se mi za zády ozve: „Dobrý večer, Lenko!“ Otočím se a u stolu štamgastů sedí parta hic z mého tenisového klubu a nejen, že znají moje jméno (Cožeee?!?), ale zvou nás, ať si přisedneme.


Jak se ukáže, ten večer bude skvělý. Já sice za debila budu, ale rozhodně ne kvůli podpatkům a šatičkám, ale kvůli mému hernímu stylu. Prý hraju pěknou tužku!!! Ale co? Tužka netužka, rok a půl poctivých tréninků konečně přinesly své ovoce. Nedostanu sice talíř z Wimbledonu, ale talíř luxusních křidýlek, pohár piva, místo u prestižního stolu naší klubové desítky. Získám svou historku a jako třešničku na dortu i nového běžeckého parťáka.


Do dneška sice nevím, koho v brzkých ranních hodinách napadlo si jít následující den zaběhat, druhý den se ale poctivě (rozhodně ne načančaní a upravení) scházíme v 10 u kuřat. (Strašničtí vědí. :-) Jestli se mi podařilo večer vypustit páru, tak již po dvou kilometrech je mi jasné, že to ráno vypustím duši. Ale to bych nebyla já, abych se tak jednoduše vzdala. (Už jsem Vám říkala, že jsem soutěživá?)


A co se týče pána v Raškovce? Z mých slov si nic dělat nebude. O pár měsíců později mi napíše, zda nechci zajít na víno. Mému svědomí se uleví, mile pozvání odmítnu a jsem ráda, že jsem ho neurazila. I když to znamená, že si mě nepamatuje! „No to teda nene! Než být zapomenuta, to bych radši byla ta arogantní k***!“

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)