• Me, My Cat and Cabernet

BBOD: Kapitola 2., „O strachu, že umřu sama“

A konečně je tady; Den D, Velký Pátek a ne moji milí čtenáři, nečeká mě ani rande, ani nevyrážím do víru velkoměsta. Čeká mě moment, na který jsem čekala dlouhých 5 let (A ne babi, není to žádost o ruku od tajného ctitele :-)), moment, který jsem si tolikrát představovala ve snech. Čeká mě moment, kdy konečně ze zdí strhám to odporné socialistické dřevěné obložení! Ano, můj milovaný byteček se bude rekonstruovat a přede mnou je poslední noc, kterou si hodlám řádně užít a to s majzlíkem, kladivem a samozřejmě sklenkou dobrého vína.


A tak peláším z práce domů, převlékám se z pouzdrovek do montérek. Obřadně si nalévám sklenku mého milovaného Cabernetu, který mám schovaný pro zvláštní příležitosti a pouštím do toho. Silou lví rvu obložení ze zdi rovnou po celých plátech. Vytahuji hřebíky, lámu dlouhé laťky o koleno a radostně je házím za sebe. Pak se vrhám na tapety. Strhávám je vrstvu po vrstvě a mám pocit, že jsem se vydala na cestu do minulosti. Každá z 15ti (!?!) vrstev mi odkrývá jedinečný pohled na vzor moderní v dané dekádě. (A že předchozí majitelé měli ALE vkus a očividně i zálibu v tapetách :-)). Za necelé dvě hodiny mám hotovo, ale stále nemám dost a tak se rozhodnu rozložit i dvoumetrovou skříň v ložnici, přeci jen jako pole dancerka vím, že vše je jen otázkou vůle a přesně to si říkám, když doslova stojím jednou nohou na barové stoličce, druhou mám zapřenou o zeď a v jedné ruce mám šroubovák, v druhé kleště a hlavou se snažím udržet stěnu skříně, aby nevypadla přesně tam, kde je okno. To jsem asi nedomyslela :-). Poté ještě zlikviduji barový pult, který doslova vypáčím ze zdi (od kdy existují šroubováky s hvězdičkami?). Nakonec vybouchám vestavěnou skříň, kuchyňskou linku a pak si vzpomenu, že mám stále ještě nalitou skleničku a tak si sednu na balkón a naposledy si užiju svůj krásný výhled a vyposlechnu historky sousedů.


Dopiju skleničku (láhev) a jdu si dát poslední sprchu do mé bejby vaničky (Protože příště se již budu sprchovat v koutě, kam by se dle dělníků vešlo i lehátko pro dva. Chytří hoši :-)). Vyčistím si zuby a obleču mou hodobožovou krajkovou košilku Victoria Secret. Sice jsem si ji kupovala za jiným účelem, ale poslední noc v mém bytě je velice speciální příležitost. Ještě naposledy se rozhlédnu kolem na růžové stěny (nekomentovat) v obýváku, popsané zdi na záchodě, značné množství krabic od bot (Ano, můj majetek se vešel do 96 krabic- tří krabic kuchyňského náčiní, dvou krabic knížek, čtyř beden vína a 87 krabic bot.) a ještě větší množství úhledných štosů dřevěných latěk obmotaných průhlednou lepenkou. Možná i zamáčknu slzičku při všech těch vzpomínkách, které se mi honí hlavou, ale nakonec si jdu lehnout. Zítra musí být všechno pryč a byt připraven na předání.



Je krásné sobotní ráno. Probudí mě sluníčko (a známý zvuk budíku). Já otevřu oči a naposledy se podívám na květované tapety v ložnici a vyskočím z postele. „Tak a jdeme na to, nejdřív odvozit bordel, pak sbalit postel, boty, víno, Mícu a je to!“ myslím si cestou do koupelny (rozumějte do vany, pole dance dá ženě i sílu na to utrhnout kohoutek od umyvadla :-)), když v tom ucítím pronikavou bolest. „Auuu, k***!“ prolítne mi hlavou a skloním svůj pohled k ohnisku bolesti. Z nártu mi trčí mega kus té dřevěné laťky. „Vážně? Lenko? Ty sis propíchla nohu? A zezhora?“ pomyslím si a jak vytahuji ten špičatý kus dřeva, nestačím se divit. Z nohy se valí krve jak z vola. „Co teď? Celý byt mám sbalený, teda ne že bych měla doma obvazy, ale stejně. Čím to obmotám?“ pomyslím si a pohotově (dobře já) doběhnu (udělám dva kroky na záchod) a čapnu toaletní papír. Nohu rychle obaluji papírem, který ještě rychleji červená pod množstvím krve, a v tom to přijde. ŠOK!!! Začíná se mi točit hlava a vidím rozmazaně. „Nepanikař, lehni si.“ řeknu si a už se sunu na podlahu. Chvíli se soustředím na dech, koukám do stropu a někde mezi hvězdičkami a mizerně strhanými tapetami vidím své parte:



Zemřela na vykrvácení z rány na nártu způsobené kusem dřevěného obložení. Našli ji o týden později napůl sežranou a napůl počůranou od její vlastní kočky (iluze si nedělám :-), jak leží v předsíni uprostřed kaluže krve, dřevěných latěk a 87 párů bot v krajkové košilce!



Začínám panikařit. „Takhle to přece nemůže skončit. Takhle nemůžu umřít. Patetičtější smrt snad ani neexistuje. Já nechciiii.“ zoufale vypustím z úst. Pak se zhluboka nadechnu, seberu poslední síly, sama sebe proplesknu a přesně vím, co mám udělat. Doplazím se do ložnice pro telefon a stáhnu si Tinder.


A jako dopadlo první Tinder rande? V zásadě stejně jako to dřevěné obložení. Když jsem ho poprvé uviděla, spadla mi brada. Ne, nebyl odporný ba zcela naopak. Vypadal jak vystřižený z magazínu. Břicho měl vyrýsované jak ty prkýnka. Trvalo dlouhých pět rande než jsem to mohla sundat/strhat a pak? Ještě týden jsem nemohla chodit. :-) A proč jsem zpět zase všechno stěhovala sama? To je na jiné povídání.

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)