• Me, My Cat and Cabernet

Úvaha o slzách

Updated: Aug 10, 2018

Nedávno se mě někdo ptal, zda opravdu tolik brečím. Ani jsem se nemusela dlouho zamýšlet a rovnou jsem řekla, že ano. Koneckonců, býti profesionální plačkou bylo odjakživa mým vysněným povoláním (hned vedle kompletace propisek). A myslím, že bych v oboru excelovala, protože...


... brečím na pohřbech, brečím na svatbách, na maturitních plesech (i těch cizích), na promocích, na křtinách, na jakýchkoliv oslavách, večeřích, událostech, kde jsou dojemné proslovy.


.... brečím, když jsem smutná, brečím štěstím, občas brečím vyčerpáním (z Mícy :-)), bezmocí, brečím dojetím, brečím smíchy, radostí (a s radostí).


... už jsem i brečela hlady, zimou, bolestí (to když beze slova vezmou 30ti centimetrové kleště a jdou Vám zaživa páčit absces v mandli...na ten příběh také dojde :-)


... brečím, když brečí někdo jiný. (To funguje jak zvracení :-))


....brečím u filmů (u již zmiňovaného Ducha, Madisonských mostů, Zápisníku jedné lásky, Šťastných a veselých- u scény, když Sprink jde se stromečkem doprostřed bitevního pole a zpívá Tichou noc kromě jiných; Lásky Nebeské- u scény, když Karen najde pod stromečkem cédéčko Jodi Mitchell a odejde plakat do ložnice, a u scény, kdy hraje písnička od Dido, dle mě nejlepší píseň/záběr/scéna kombo všech dob, a vlastně u celého zbytku filmu; u Vetřelce, když má Sigourney Weaver zabít své dítě/ vetřelce; u Rockyho i u Creeda; všech romantických filmů, sportovních, válečných, smutných či dojemných filmů, filmů s dobrým koncem, filmů se špatným koncem i samou frustrací u filmů s otevřeným koncem...)




...brečím u knížek (Poslední kabriolet!!!, Madisonské Mosty, Milovaná, The Things They Carried od Tima O‘Briena, Love you forever- kdo u této knížky nebrečel, není člověk! A je jedno, že je pro děti! Žízeň po životě, když si Vincent uřízne ucho; V plesových střevíčkách sibiřským sněhem od Sandry Kalniete- brečím od začátku do konce; Aristokratka 1, 2, 3- brečím smíchy od začátku do konce; Sašenka od Simona Sebag-Montefioreho, přes naprosto hysterický pláč u poslední kapitoly nemohu knihu dočíst, poté ji chci roztrhat a hodit nejprve ji a poté sebe z okna! Vřele doporučuji!!!)


...brečím u písniček (to je tak, když si o dlouhé zimní noci otevřete láhev a pustíte depka playlist...)


... brečím u Ranní show (smíchy u zpátky do minulosti Švédská sestava a dojetím, když se vracela Lucka :-))


... brečím (pokaždé!) u téhle reklamy na žvýkačky a vím, že je to starý...



... brečela jsem v autoškole (ale to můj instruktor a později první, druhý i třetí zkoušející také :-))


...brečím u rozbalování dárků, (ale zde jsem si jista, že dávající vybírali dárek za účelem totálního emocionálního odbourání obdarovávaného. Ségro? Mami? Holky? a více na Instagramu :-))


... alespoň trochu si pobrečím na cestách (letiště- to již víme; muzea- opět, kdo nebrečel v War Remnants Muzeu v Saigonu, není člověk!; na Islandu- tím neskutečným puchem všudypřítomné síry; v Lancaster County, USA- kdo by v 17ti letech nebrečel mezi Amishi?!?)


...Když se narodil ségře syn, brečela jsem dva měsíce pokaždé, když jsem ho viděla. Uznávám, že to je trochu nad míru, ale nic krásnějšího a neuvěřitelnějšího jsem do té doby nespatřila! Naštěstí s počtem přibývajících děťátek v mém okolí se mé výlevy zkracují na pár týdnů, dnů a návštěv.


...občas brečím „do zásoby“, aby byla udržena emoční rovnováha (a předešlo se scénám na veřejnosti :-))


...a občas brečím jen tak, protože to prostě brečí samo a to, že brečím ještě neznamená, že v daný moment neuvažuji racionálně, jsem rozrušená nebo nešťastná, to prostě jen znamená, že mi čistě fyzicky tečou slzy (a nos) a nejde to zastavit. (Jen na vysvětlenou, kdybych se náhodou rozbrečela během našeho rozhovoru.)


Před pár týdny přišla na hodinu jedna 10tiletá holčička. Zeptala jsem se jí, zda má domácí úkol a ona začala plakat. Samozřejmě jsem se lekla (Co jsem to zase provedla?!?) a tak jsem se jí hned ptala, co se stalo, jak jí můžu pomoci, jestli je v pořádku a že se za úkol, který samozřejmě neměla, nezlobím. Ona se na mě podívala a omluvným hlasem řekla: „Leni, promiň, nic se neděje. Víš, já jen dlouho nebrečela...“ A tak jsem se na ní usmála a přesně jsem věděla, o co jde. Pohladila jsem jí po vláskách, podala kapesník a řekla „Kačenko, to přeci nevadí, jen se vyplakej, protože dokud se brečí, ještě se neumřelo...

...když si rozbalíte pod stromečkem Louboutina..

Moji drazí čtenáři, pokud jste dočetli až sem a alespoň v jednom bodě jste viděli sami sebe, tak víte, že přijdou i momenty, kdy by člověk plakat chtěl, ale nemůže. Momenty, které jsou natolik smutné, silné, vyčerpávající prostě MOC, že v člověku zanechají prázdnotu, ale nekažme si náladu, o tom až jindy. A nebo momenty, kdy je třeba jednat dospěle- k mému velkému zklamání. Vždyť trocha melodramatu nikdy nikoho nezabila :-) Takže plačící, nestyďte se a plačte dál a vy, co nepláčete, nás nesuďte a zkuste to občas taky :-)


A ještě jedna poznámka pod čarou! Zásadně nebrečím při běhání! Ne snad proto, že by se mi občas nechtělo, ale proto, že pak nemůžu dýchat....

©2018 created by me, written by me, loved by you :-)